Strašnický Hagibor: Místo, kde děti pod vedením homosexuála zapomněly na válku

Jedete Prahou a s obdivem se díváte na billboardy s nabídkou luxusního bydlení ve Strašnicích? Nová čtvrť, moderní domy, kanceláře a částky, kde se s nulami nešetří. Tolik peněz má málokdo. Mnohem více ale zaujme název. Hagibor. Těžko říct, jestli se musíme tak moc inspirovat historií. 

Na hranici Strašnic, Vinohrad a Žižkova bylo roku 1911 dost živo. Podle návrhu architekta Viktora Kafky se začala stavět mohutná budova, která měla sloužit jako nemocnice a chorobinec. Dlouho ale svému účelu nesloužila a tím, jak se měnila doba, „převlékal“ kabát i Hagibor a přizpůsoboval se aktuálnímu dění. 

Hagibor je stále v kurzu 

Vše začalo v roce 1926, patnáct let po slavnostním otevření. Židovský sportovní klub dostal zákaz trénovat na hřišti Sparty na Letné a narychlo hledal náhradu. Útočiště našel právě ve Strašnicích. Pak přišla válka a z Hagiboru se stal pro židovské děti malý ostrůvek naděje, kde se mohly scházet, hrát si a společně sportovat. Rok před koncem války se místo proměnilo v pracovní tábor, kterým prošlo více než tři a půl tisíce lidí. 

Po válce Hagibor spravovala Rudá armáda. Zprvu fungoval jako repatriační bod pro Rusy, později se z něj stal internační tábor pro kolaboranty. Deset let útrap nikdo nevymaže, zadostiučinění přišlo až 14. května 2008, kdy se slavilo šedesáté výročí vzniku Izraele. Dvouletá rekonstrukce byla náročná, ale dala vzniknout Domovu sociální péče pro přeživší holocaustu. 

Jeden ze symbolů Hagiboru 

Fredy Hirsch (1916–1944) se nedožil ani čtyřicátých narozenin, i tak za sebou nechal velmi hlubokou stopu. Narodil se v Cáchách, ale Hitlerův nástup k moci rodinu rozdělil. Otce už neměl a matka se starším synem odcestovala do daleké Bolívie. To Fredy jako zarytý sionista odmítl a snil o životě v Palestině. V roce 1935 se přestěhoval do Prahy a v Hagiboru pořádal pro židovské děti sportovní odpoledne a divadelní představení. Snažil se jim vnuknout myšlenku, že v kolektivu, fyzické zdatnosti a zodpovědnosti je ta největší síla. 

Na sklonku roku 1941 dorazil do Terezína. I tam pokračoval v úsilí zajistit dětem důstojný život. Trval na pravidelném pohybu a hygieně jakožto prevenci proti nemocem, děti tajně vyučoval a vyprosil si pro ně makabiádu (židovské sportovní hry podobné olympiádě). Práce s dětmi ho bavila, bylo to jeho největší hobby. V mnohém Hirschovi pomáhal jeho německý původ a příslušníci SS nad ním přivírali očko. V létě 1943 ale Fredy překročil hranici toho, co si mohl dovolit. Pokusil se spojit s vychovatelem dětí z dalšího transportu a sám byl potrestán přesunutím do Osvětimi.

V únoru 1944 se stal Hirsch v táboře nevítaným hostem. Panovaly obavy, že by se mohl stát vůdcem chystaného povstání. I on sám si moc dobře uvědomoval, jak o něm v Osvětimi smýšlejí. Měl strach, že by další transport a rodinné sekce tábora šly rovnou do plynu. Nechal si ohledně vedení vzpoury hodinu na rozmyšlenou, našli ho ale v bezvědomí. Ještě ten večer bylo jeho tělo s bezmála čtyřmi tisíci dalších spáleno. 

Láska v pozadí 

Fredy Hirsch zasvětil svůj život dětem. Jeho osobní život stál stranou, ale náklonnost k mužům byla veřejným tajemstvím. Studenta medicíny Jana Mautnera potkal v Brně v roce 1936. Oba přispívali do novin Makabi a „Jenda“ Hirschovi pomáhal s překlady do češtiny. Žili spolu pod jednou střechou a s ročním odstupem (nejdříve Hirsch a po zákazu studia medicíny i Mautner) se přesunuli do Prahy. Homosexualita mužů i žen byla v té době trestná, ale tento vztah společnost jako zázrakem tolerovala. Působili v Hagiboru a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měli rozdělit. Pak ale přišel transport do Terezína a příběh o lásce dvou mužů neměl pokračování.

Zdroj: Stolpersteine-homosexuelle, Holocaust 

KAM DÁL: Příběh k neuvěření: Červený kříž označil Terezín za příkladný. Pracovníci neprokoukli perfektně sehrané divadlo.