Tajemná energie toho místa ruší všechno kolem, popisuje žena pocity u náhrobku malých dětí na Olšanech
Nejstrašnější pohled na světě je do hrobu vlastního dítěte. To je stará pravda, kterou bohužel zvláště v minulosti mohlo potvrdit mnoho lidí. Pochovat ale v jediný den hned dvě malé dcerky, to musela být obzvlášť krutá chvíle. Sestřičky podle vyprávění spočinuly vedle sebe v jediném hrobě po tragédii, která je nejprve připravila o nohy a o několik hodin později také o život. Jejich náhrobek na Olšanských hřbitovech dodnes vyvolává velmi zvláštní pocity.
Náhrobek, na němž najdeme plastiku dvou malých děvčátek, se nachází na Olšanském hřbitově, ovšem hrob bychom pod ním nenašli, jak vysvětluje i adopční karta památky. Dnes jde jen o pietní místo, k němuž lidé stále nosí květiny, často proto, aby symbolicky vzpomněli na všechny děti, které přišly o život. Jaký tragický osud tento kus kamene, který navozuje úzkost, připomíná?
Tragický příběh malých dívek
Příběh plný smutku a beznaděje se podle legendy odehrál na počátku 19. století na pražském Žižkově. Děti si tehdy mohly docela bezstarostně hrát v ulicích, protože doprava v tom smyslu, jak ji známe dnes, byla jen nepředstavitelnou hudbou budoucnosti. A tak neměli rodiče nejmenší obavy o osud svých dcer, které toho dne bezstarostně pobíhaly před domem. Shodou strašlivých okolností ale jel právě v tu chvíli a v těch místech naložený formanský vůz. Jak se to mohlo stát, si asi nikdo neumí představit. Dívky ani kočí si nadcházející nebezpečí nepřipouštěli, a tak nikdo z nich nedával pozor na dění kolem sebe.
Děti neměly šanci přežít
Pak ale přišla osudová chvíle. Obě děvčátka byla povozem sražena tak nešťastně, že jim kola přejela a rozdrtila nohy. Ztráta krve a trauma, které holčičky utrpěly, spolu s nedosažitelnou lékařskou pomocí vedly k jedinému možnému vyústění. Obě děti nedlouho po nehodě zemřely a rodičům nezbylo nic jiného než oči pro pláč a srdce plné neutišitelného smutku. Děvčátka jsou známá jako sestry Klenkovy, jenomže podle všeho to není vůbec pravda. Jak mohlo k takovému omylu vůbec dojít?
Plastika možná znázorňuje i chlapce
„Stává se, že nějaká plastika budí pozornost, líbí se – a začnou vznikat vymyšlené příběhy, zde se navíc pěkná plastika propojila s oblíbenou nápisovou deskou s hezkými verši v češtině,“ vysvětlila pro Čtidoma Kamila Jurajdová z infocentra příspěvkové společnosti Hřbitovy a pohřební služby hlavního města Prahy. „Fakta ale jsou taková, že náhrobní plastika znázorňující děti (možná nejde o dvě dívky, ale spíše o chlapce a děvčátko) byla přemístěna na stávající místo z I. hřbitova, když se rušil, a umělecky cenné náhrobky se přestěhováním zachránily. Podobně jako mnohé další plastiky byla i tato poškozena – sochy jsou mezi stromy velmi působivé, ale často toto sousedství vede k nevratným škodám. Nejvíce zde byly poškozeny nožičky, což vedlo fantazii k příběhu, který možná měl být pro děti poučný; na historických fotografiích již jsou chodidla (až na jedno) ulomená, ale je zřejmé, že zde původně byla; devastace ale bohužel pokračovala – i na obličejích,“ přiblížila příběh tajemného náhrobku Kamila Jurajdová.
Shoda náhod dala dětem jména
Při již zmíněném stěhování známého náhrobku se jen shodou náhod stalo, že byl umístěn nedaleko další zajímavé náhrobní desky, kterou dodnes najdeme na tamní hřbitovní zdi. „Zde dvě sestry spolu spíme, Klenkovy jsme zrozeny, že nás anděl vzbudí, víme, neb jsme v Kristu zrozeny. Kterýkoli tady půjdeš, rozvaž svoje pohodlí, tě žádáme, když to přečteš, tak se za nás pomodli!“ stojí na ní emotivní vzkaz. Není tedy divu, že si mnozí spojují obě památky na naše předky dohromady, a právě to dalo základ legendě o sestřičkách Klenkových. Pravdou ale je, že na desce zmiňované ženy podle již hůře čitelného dovětku zemřely bezmála rok po sobě, jako první Antonie v březnu 1805 a v lednu následujícího roku pak z tohoto světa odešla i Františka. Šlo o dospělé ženy před třicítkou, tedy by jistě jejich náhrobek nezpodobňoval malé děti.
Tajemné kouzlo náhrobku
Ať již se děti, vytesané do kamene, jmenovaly jakkoliv, mnozí lidé vyprávějí, že se nad jejich náhrobkem dodnes vznáší jakési zvláštní tajemství, které nutí k zastavení a zamyšlení. „Je to zvláštní, ale kdykoliv jdu na hřbitov, vlastně si už dávám předsevzetí, že k tomuto náhrobku nepůjdu. Stejně mě to k němu ale přitáhne. Někdy se mi zdá, že je to nezávislé na mojí vůli, jako by zkrátka Někdo nebo Něco chtělo, abych se tady na chvíli zastavila. Mám pocit, jako by ty dívenky nechtěly být samy,“ vypověděla pro Čtidoma paní Jaroslava Málková, která do těchto míst chodí nejen z pietních důvodů, ale také proto, že miluje v životě všechno tajemno, které nám dosud možná nepoznaný svět nabízí.
Nepopsatelná energie místa
„Je to místo plné nepopsatelné energie, která jako by rušila všechno, co se děje kolem,“ popsala svoje pocity paní Málková. A není sama, stejně to podle jejích slov vnímají i mnozí její známí. To ostatně potvrdila i paní Jurajdová: „Nejen v minulosti, ale i dnes stále pomníček lidi dojímá – i bez legendy jde o jedno z míst, které na Olšanech lidi umí upoutat.“
Jak je to doopravdy? Skutečně dodnes touží malé děti po společnosti? A jak se vlastně jmenovaly? To se podle všeho již nedozvíme. Ať již děti zemřely jakkoliv, pro jejich rodiny to musel být velký šok.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL. Dva tisíce let stará záhada může být brzy rozluštěna. Teorie, co svitek ukrývá, je děsivá.
