Tragédie raketoplánu Challenger: 73 sekund do katastrofy
Amerika byla v šoku. Novodobý technologický výkvět – raketoplán Challenger – vybuchl sotva 73 sekund po svém startu. V úterý 28. ledna 1986 zahynulo všech 7 členů posádky. Technická závada na motoru způsobila tragédii, z níž se Spojené státy americké dlouho vzpamatovávaly. Raketoplány totiž načaly novou technologickou éru a byly brány jako symbol pokroku lidstva.
V dějinách existuje mnoho tragédií, které si rok co rok připomínáme. Výbuch amerického raketoplánu Challenger bezesporu patří k těm největším. A přitom stačilo málo a ke katastrofě vůbec nemuselo dojít.
Raketoplány jako symbol technologického pokroku
Nastala nová éra moderních vesmírných korábů – raketoplánů, což mimochodem podnítilo i Sovětský svaz, aby přistoupil k vlastnímu projektu s poetickým názvem „Buran“ , který však nebyl ničím jiným než okopírovaným americkým raketoplánem, a to včetně jeho elegantního tvaru. Nicméně sovětský projekt nakonec úspěšný nebyl. Stroj absolvoval svůj první a zároveň poslední let na konci roku 1988.
Americké raketoplány naopak ukázaly jasně další cestu technologického pokroku. Jedním z nich byl i Challenger, který se vydal na svou první vesmírnou misi v roce 1983. Ještě potom absolvoval dalších 8 misí. Ta další, v pořadí 25. v programu Space Shuttle, však měla dopadnout tragicky. Přitom měla být výjimečná, protože na palubě raketoplánu měla být i učitelka. Christa McAuliffe, vítězka klání, v němž se utkalo několika tisíc zájemkyň o cestu ke hvězdám, nemohla tušit, že vyhrála jednosměrnou vstupenku.
Misi měla tvořit sedmičlenná posádka: kromě středoškolské učitelky měli letět také Gregory Jarvis, Judith Resnik, Ellison Onizuka, Dick Scobee (velitel), Michael Smith (pilot) a Ronald McNair. Mise měla za úkol vypustit telekomunikační družici TDRS-B, vrátit se měl raketoplán za šest dní. Na první pohled mělo vše jít hladce, leč osud tomu chtěl jinak.
73 sekund do katastrofy
Zpočátku nic nenasvědčovalo, že další mise Challengeru skončí neštěstím v přímém přenosu. Let se měl uskutečnit už 25. ledna 1986, ale musel být odložen kvůli špatnému počasí a viditelnosti. Ani 27. leden však nebyl dnem, kdy se raketoplán měl vznést k obloze. Konečné rozhodnutí padlo na 28. ledna, kdy na Floridě panovaly poměrně silné mrazy.
Tím však problémy neskončily, naopak. Samotný start musel být odložen o dvě hodiny, na rampě se totiž objevily zlověstné několikametrové rampouchy. Na mysu Canaveral se zatím v povznesené náladě srocovaly početné davy, rodiny členů posádky, které toužily vidět start na vlastní oči.
Challenger se sedmičlennou posádkou odstartoval dopoledne a zpočátku se zdálo všechno v pořádku, komunikace probíhala bezvadně. Až do osudové 73. sekundy. Ve výšce necelých 15 km nad zemí selhala poškozená pryžová izolace jedné z nosných raket Challengeru. Následovala oslnivě jasná exploze. Bylo zřejmé, jak uváděli šokovaní reportéři, že se stalo něco skutečně strašného, raketoplán byl nenávratně ztracen. Rodiny členů posádek se začaly spontánně objímat, i jim bylo jasné, že je konec a neexistovala žádná naděje na přežití posádky.
Smrt nenastala hned
Vyšetřování tragédie ukázalo na několik zásadních momentů. Především to, že explozi raketoplánu, která oddělila od stroje kabinu, část posádky zřejmě přežila. O tom, že explozi někteří členové posádky skutečně přežili, svědčí i fakt, že nouzové dýchací přístroje byly manuálně aktivovány. Navíc pilot Michael Smith podle závěrů vyšetřování žil až do posledního okamžiku, tedy nárazu kabiny na hladinu oceánu, který už nemohl přežít nikdo, protože padala volným pádem rychlostí 334 km/h a byla vystavena obrovskému přetížení. Oceán se tak změnil v pevný beton.
Na začátku března 1986 se asi ve třicetimetrové hloubce našlo torzo kabiny s ostatky astronautů. Jak se zjistilo, kabina, která dopadla na hladinu oceánu, byla skoro neporušená. Příčiny katastrofy byly také objasněny – jednalo se o již zmíněné selhání pryžového těsnění v důsledku mrazů na jedné z nosných raket stroje.
Další tragédie o 17 let později
V důsledku tragédie Challengeru byly přerušeny lety raketoplánů do vesmíru až do roku 1988. Popularita těchto vesmírných lodí utrpěla citelný šrám. I když se Američané domnívali, že se nemůže už podobná katastrofa stát, události 17 let po výbuchu Challengeru je bohužel vyvedly z omylu. Raketoplán Columbia se 1. února 2003 vracel ze své mise a do přistání zbývala asi čtvrthodina. Kluzák se však nečekaně rozpadl nad Texasem ve výšce asi 63 km. Zahynulo všech sedm členů posádky a přízrak tragédie z roku 1986 se v plné síle vrátil znovu.
Éra raketoplánů pak skončila v roce 2011, když byl ještě předtím prodloužen jejich provoz. Tyto elegantní stroje posunuly nepochybně technologickou úroveň zase o něco výš, jejich provoz byl však navždy poznamenán dvěma katastrofami, při nichž přišlo o život celkem 14 lidí.
Zdroj: history.com
KAM DÁL: Černá díra ukázala svou sílu: Něco takového bychom Zemi určitě nepřáli.
