Trestná lavice po bolševicku. Dvojnásobní hokejoví mistři světa skončili ve vězení

Jedním z hokejistů byl i Augustin Bubník. Ten později na onen večer a další události vzpomínal takto: „Byla na nás učiněna past. Ovšem nechali jsme se do ní chytit tím, že jsme se trošku napili a vyvolávali protistátní hesla – řvali jsme: 'Smrt komunismu.' Byli jsme mladí dvacetiletí kluci, takže si to dovedete představit... Odtamtud mě převezli do domečku, na garnizonu, na Hradčany, k tehdejšímu Perglovi zvanému Suchá lípa. Tam to bylo strašné. Byli tam bachaři, kteří chodili v papučích, takže jste nevěděli, kde jsou. Najednou vám bachař kopal do dveří a řval: 'Dělej, ty mistře světa, udělej sto kliků a padesát dřepů.' Nenechali nás vyspat a tak dále. Byly to hyeny, které se tam na nás vydováděly.“

Komunisté se báli ostudy z jejich emigrace

Ne všichni byli z vývoje po únoru 1948 nadšeni. I hokejisté vážně zvažovali odchod z vlasti. Hráči klubu LTC Praha, kteří byli základem reprezentace, o emigraci již před tím hlasovali. Na turnaji ve švýcarském Davosu  probíhalo mezi hráči o možné emigraci hlasování a těsnou většinou 8:7 byl zvolen odchod do exilu. Rozhodnutí mělo být jednohlasné, takže se odchod nakonec neuskutečnil.

Navíc chyběl souhlas klíčového hráče, kapitána LTC i reprezentace Vladimíra Zábrodského, který po váhání i licitování ohledně finančního zajištění celého týmu nakonec nabídku k emigraci odmítl. I přesto, nezávisle na týmu, první den roku 1949 emigrovali Miroslav Sláma a Oldřich Zábrodský. Krátce před mistrovstvím v roce 1950 emigrovali další naši slavní sportovci – hokejista a tenista Jaroslav Drobný (pozdější vítěz Wimbledonu) a krasobruslařka Ája Vrzáňová. Ta emigrovala několik dnů před plánovaným odletem našich hokejistů za obhajobou mistrovského titulu.

Spekulace o likvidaci konkurence sovětské „sborné“

Objevily se i spekulace, že zájem na likvidaci naší reprezentace pocházel ze Sovětského svazu. Motivem mohla být snaha o odklizení silného protivníka pro nastupující reprezentaci SSSR. Tato teorie je však spíše nepravděpodobná. Je ovšem pravda, že v Československu již v té době působili sovětští poradci Lichačev a Makarov s cílem najít nepřítele uvnitř komunistické strany a předat československým soudruhům zkušenosti s organizováním pompézních soudních procesů. 

V té době měli ale na starost poněkud důležitější úkoly, než likvidovat hokejový národní tým. Především však hokejová reprezentace SSSR vstoupila na scénu až na MS v roce 1954. Tuto často zmiňovanou teorii je tak vlastně možné vyloučit.

Vykonstruovaný proces začal 6. října 1950 a trval pouhé dva dny

Z hokejistů udělali komunisté protistátní skupinu Modrý a spol. Byli obviněni z velezrady a špionáže. Slavný brankář Bóža Modrý byl označen za hlavu údajného spiknutí (i když už v reprezentaci nepůsobil a v osudné hospůdce ani nebyl). Hlavním bodem vykonstruované obžaloby bylo domnělé rozhodnutí hokejistů zůstat v Londýně a organizovat v zahraničí protistátní skupiny. Jedenáct hráčů vyslechlo rozsudky odnětí svobody v souhrnné výši 74 let a osmi měsíců.

Bohumil Modrý dostal 15 let, Augustin Bubník 14, Stanislav Konopásek 12, Václav Roziňák s Vladimírem Kobranovem po deseti, Josef Jirka šest, Zlatomír Červený tři, Jiří Macelis dva, Přemysl Hainý a Antonín Španinger jeden rok a Josef Štock obdržel osm měsíců. Svůj trest dostal i vrchní číšník z hospůdky, kde se setkání uskutečnilo. V komunistických lágrech hokejisté ztratili nejlepší roky kariéry. V lednu 1955 jim udělil prezident Antonín Zápotocký milost, v roce 1968 byli rehabilitováni. Někteří se ještě vrátili na led. Někteří se v důsledku věznění a práce v uranových dolech již ke sportu vrátit nemohli.

Zdroj: ct24.cz, diplomová práce Martina Čáslavského

KAM DÁL: Zrada. Dohoda čtyř nás připravila o pohraničí