U jezera se ztratil malý chlapec. Policie zpackala vyšetřování a způsobila tragédii dvou rodin
Na letním výletu k jezeru došlo k tragédii, které se děsí každý z rodičů. To, co se dělo potom, je ještě nepochopitelnější. Hledání malého chlapce, kterého rodiče ztratili z očí v roce 1912, trvalo celých osm měsíců, než jim bylo vráceno dítě, které ale to původní připomínalo jen s velkou dávkou fantazie. Jak to všechno bylo doopravdy, zjistila až vnučka tehdy malého chlapce, s nímž policie nakládala podle vlastního uvážení.
Rodiče Lessie a Percy Dunbarovi se tehdy se svým malým Bobbym a jeho bratrem vydali na výlet k jezeru Swayze. To, co mělo být příjemně prožitým rodinným dnem, se ale změnilo v tragédii, nad kterou mnozí kroutí hlavou dodnes. Dítě v nestřežené chvíli zmizelo rodičům z dohledu a nastaly děsivé hodiny, dny, týdny, a dokonce měsíce pátrání. Policisté zašli dokonce tak daleko, že ve snaze najít alespoň ostatky nebohého chlapce nechávali dokonce pitvat místní krokodýly.
Policie nenašla vůbec nic
Nenašlo se ale vůbec nic, co by nasvědčovalo tragické nehodě poblíž místa zmizení malého Bobbyho. O tom, že by se během krátké chvíle sám dostal do větší vzdálenosti od rodičů, nebylo možné v jeho věku uvažovat. Na řadu proto přišla teorie o únosu. Byla vypsána odměna ve výši tehdejších šesti tisíc dolarů, což vůbec nebylo málo. Přesto se nikdo nehlásil, po Bobbym se zkrátka slehla zem.
Opravdu našli Bobbyho?
Jaké muselo být překvapení a štěstí pro nešťastné rodiče, když policisté přišli po osmi měsících se zprávou, že nalezli chlapce, který se nápadně podobá popisu ztraceného Bobbyho.
V polovině dubna následujícího roku totiž ve státě Mississippi, daleko a daleko od bydliště Dunbarových, byl zatčen William Walters, který cestoval v doprovodu dítěte, o němž bylo s trochou fantazie možné se domnívat, že by mohlo jít o Bobbyho. Policisté neváhali a rozhodli se jej ukázat nešťastným rodičům, a to i přesto, že se jim dítě představilo úplně jiným jménem.
Chtělo to hodně fantazie...
Na pohled přibližně pětiletý chlapec však tvrdil, že se jmenuje Bruce Anderson a jeho matkou je žena jménem Julia. Policistům jeho vyprávění zjevně nijak moc nenarušilo snahu vyřešit osm měsíců starý případ stůj co stůj, a tak jej odvezli k Dunbarovým.
Ani oni ale nebyli zprvu tak nadšení, jak by se dalo v takové chvíli čekat. Bylo jim na něm něco divného. Prý měl mnohem menší oči než jejich chlapeček, navíc ani domnělý Bobby se ke svým „rodičům ani k bratrovi“ nehlásil. Mohlo jít o následek šoku, který dítě utrpělo při únosu? I tak by se to možná dalo vysvětlovat.
Touha byla silnější než rozum
Snad za to mohla nezměrná touha po návratu ztraceného syna, ale Lessie Dunbarová poté, co chlapce vykoupali, začala tvrdit, že se skutečně jedná o její dítě, protože prý poznala jeho znaménka, která by žádné jiné dítě mít nemohlo. Bobby (nebo Bruce, kdo ví…) proto zůstal u Dunbarových. Mohl by to být šťastný konec nešťastného příběhu, kdyby se neobjevila žena jménem Julia – přesně tak, jak nalezený chlapec tvrdil – a nezačala o Bruce bojovat.
Tvrdila, že jde o jejího syna, který se nevrátil z výletu, kam jej před třinácti měsíci pustila právě s Williamem Waltersem. Ale ani ona – stejně jako Lessie – si nebyla tak docela jistá, zda je dítě, které jí policie ukázala, skutečně její. Dokonce si neuměla vybrat „toho správného“ chlapce mezi pěti, kteří byli v jedné skupině. Jak je možné, že by dvě matky nedokázaly poznat svoje vlastní dítě?
Testy DNA by se hodily, ale nebyly
Uvědomme si, že šlo o rok 1912, tedy dobu dávno před objevem testování DNA. Dnes by bylo otázkou několika chvil zjistit, jak se věci skutečně mají, ale tehdy šlo jen o dojem a o sílu rodičovské lásky. V tu chvíli na celé čáře zvítězili Dunbarovi, Julia Andersenová zklamaně odjela zpět domů a z malého chlapce se definitivně stal Bobby. Život šel dál, kluk rostl, zvykl si na svoji rodinu, a i když se Julia stále nedokázala s touto situací smířit, svůj boj vzdala. Všechno se znovu rozeběhlo až po téměř devadesáti letech, kdy se do podivného příběhu svého dědečka Bobbyho vložila jeho vnučka Margaret.
Vnučce Bobbyho to nedalo
Tehdy, na konci minulého století, v roce 1999 už bylo možné při pátrání zapojit moderní metody, tedy porovnání DNA. K testům se uvolili jak syn domnělého Bobbyho (nebo snad Bruce), tak syn jeho mladšího bratra, který byl prokazatelně synem Dunbarových.
A výsledek? Syn „Bobbyho“ nebyl pokrevně příbuzný s nikým z rodiny svých omylem adoptivních rodičů. Ti tedy skutečně po celý svůj život měli za vlastní cizí dítě a Julia Andersová svojí nerozhodností při identifikaci vlastního chlapce přišla o dítě, které by jinak jako matka mohla vychovávat, i když ve skromných podmínkách.
Navštěvoval svoje sourozence?
Jak tedy celý příběh dopadl? Bruce byl odloučen od vlastní matky, která se později raději rozhodla úplně změnit život, přestěhovala se, vdala a porodila dalších sedm dětí. „Bobby“ i přes veškeré ujišťování, že patří do rodiny Dunbarových, ale musel žít s určitými pochybnostmi, protože se v dospělosti další děti Julie Andersové shodly v popisu muže, který je postupně navštěvoval – jednou v práci, jindy doma. Musel to být právě jejich nevlastní bratr Bruce, který žil život Bobbyho až do své smrti v roce 1966.
Rodina se neshodla
Ani rozuzlení celého případu, o které se postarala Margaret Dunbar Cutwrightová, nepřineslo do rodiny klid. Zatímco skutečná větev rodiny Dunbarů se začala od potomků Bobbyho, tedy Bruce, odtahovat, ti se stále cítili být členy celého klanu. Na tom, zda bylo přínosné čeřit po bezmála celém století již zklidněnou hladinu rodinné tragédie, se tedy dodnes neshodnou, každopádně ale šlo o jeden z nejzáhadnějších případů vyřešených únosů v americké historii.
Zdroj: allthatsinteresting, wikipedia, thisamericanlive
KAM DÁL: Vojáci drželi unesené ženy jako otrokyně. Žádná z nich se už domů nevrátí.
