Vězni v Terezíně hráli divadlo a pořádali koncerty. Toužili zůstat lidmi
Neštěstí, nemoci, smrt, krutost, dřina, plynové komory, bití, děti bez rodičů a rodiče bez dětí, beznaděj, koncentrační tábor… Prodaná nevěsta, Hubička, opera, divadlo, kultura… Jak mohou být tato slova postavena vedle sebe? Jednoduše proto, že i v koncentračních táborech, tváří v tvář téměř jisté smrti, byli lidé (tedy vězni) lidmi. Do lágru byli uneseni i se svými sny, nadáním a touhami. A tak se alespoň ve vzácných chvílích vraceli k tomu, co dělalo jejich živoření snesitelnějším, tedy k umění.
Pravdou je, že v tomto ohledu měl poněkud odlišné postavení koncentrační tábor Terezín, který byl vybrán jako vzorový a nacisté jej alespoň zpočátku ukazovali kontrolám Mezinárodního Červeného kříže. I tak se zde ale v první etapě jeho budování a provozování žádné umění netrpělo a vlastnictví hudebních nástrojů bylo – jak jinak – trestným činem.
Nacistům to bylo celkem jedno
Později se ale z „vymydleného“ lágru, kde měli židé žít podle nacistické propagandy docela spokojeným životem, jen ve své vlastní uzavřené komunitě, stal docela obyčejný stroj na smrt – jako ostatně ze všech ostatních koncentračních táborů. V té době nacisté dospěli k závěru, že je jim celkem jedno, jak se židé před smrtí zabaví. Hlavně, že se nebudou bouřit. A tak vznikla dokonce organizace Freizeitgestaltung, tedy „oddělení pro volný čas“. Vězni, mezi nimiž bylo mnoho umělců a uměnímilovných nešťastníků, si brzy vytvořili hned několik skupin podle svého zaměření. A Němcům se to vlastně docela hodilo.
Satira a písničky se souhlasem i bez něj
V Terezíně nejenže nacisté přestali potlačovat snahy o kulturní život, dokonce postupně začali umělce svážet právě sem. Vždyť kdyby se měla ještě někdy odehrát kontrola, bude potřeba ukázat, jak šťastně a vesele si tady ti lidé v potrhaných mundúrech žijí. Kromě hudebních těles tady vězni provozovali také improvizovaná divadelní představení, dokonce se svolením vedení tábora. Podmínkou však bylo předložení programu ke schválení. A tak se některé společenské večery konaly oficiálně, ale o některých setkáních v ghettu se raději nehovořilo mimo přísně uzavřenou skupinu. Vystoupení místních umělců, jak profesionálních, tak těch, kteří se začali vystupováním zabývat až zde, mívala satirický náboj a reagovala na denní starosti a trápení v táboře. Scénky pak byly prokládány hudebním programem, dokonce došlo i na písně Voskovce a Wericha.
Opravdu to nebyla dovolená...
I když by se podle předchozích řádek mohlo zdát, že život v Terezíně byl vlastně jedna velká kulturní dovolená, je nutné si vše zasadit do vražedných kulis druhé světové války, do míst, kde se dnes a denně „ztráceli“ další a další lidé a kde zlověstný kouř z komínů místních spaloven dnem i nocí připomínal všudypřítomnou smrt. Jestliže tedy Terezínem za dobu jeho existence prošlo bezmála sto padesát tisíc vězňů a jen velmi malá část se dostala zpět na svobodu, tohoto kulturního života se účastnil jen malý zlomek z nich.
Nešlo o masovou záležitost
Většina lidí o existenci divadelních nebo hudebních spolků neměla ani tušení, jiní dostali šanci za celou dobu vidět třeba jen jedno jediné vzácné představení. A hovoříme-li o premiéře Prodané nevěsty, je třeba oprostit se od představy vyprodaného divadelního sálu a celý kulturní večer zasadit do malé místnosti, kde bylo místo pro maličké jeviště a maximálně nižší desítky diváků. Větší dosah mohla mít jen představení pořádaná venku na některém z dvorů.
Opera tváří v tvář smrti
V době, kdy byl Terezín z jistého pohledu svobodným kulturním prostorem, v němž z většiny neplatily zákazy, kterými se museli řídit židé za jeho hranicemi, nastudoval dirigent Rafael Schächter s vězni, kteří byli schopni uchopit tento žánr, právě již zmiňovanou Prodanou nevěstu. Premiéru měla v listopadu roku 1942. Následovala Hubička nebo Figarova svatba, samozřejmě ve velmi skromných podmínkách. V Terezíně postupně vznikala i menší hudební tělesa, která se zabývala různými hudebními žánry od populárních skladeb až po vážnou hudbu, a dokonce i nacisty tak nenáviděný jazz. Podobně jako v Terezíně tomu bylo ještě ve Varšavském ghettu, ve Vilně či Lodži, vedení ostatních táborů se ale k jakékoliv kultuře za jejich ostnatými dráty stavěla nekompromisně.
Parky, fontány a smrt
Ale trýznitelé šli ve své touze po výstavním místě smrti v Terezíně ještě dál. V roce 1943 přišla snaha o zkrášlení tábora, dokonce se objevila i fontána a parky. Všechno bylo připraveno na další inspekci, která dopadla na jedničku. Dokonce tak dobře, že byl o nádherách a životě v Terezíně natočen film. Jeho název Darované město bylo však výsměchem všem vězňům, kteří tento „dar“ nikdy nesměli opustit. Inspekce odjela, účel byl splněn a nacisté začali řádit tak, jak jim bylo přirozené. Umělce odveleli do jiných táborů a vše se vrátilo tam, kam to původně směřovalo, tedy jen a pouze k masovému vyvražďování nevinných obětí.
Zdroj: mujrozhlas, Přežila jsem Osvětim (Źyvulska), Divadlo v Terezíně (Šormová)
KAM DÁL: Plyn, který zabil za války miliony židů: Vytvořila ho firma, od které si kupujete výrobky dodnes.
