Více než sedm set obyvatel Prahy zemřelo kvůli chybě navigátora. Lidé ignorovali sirény

Podle amerických zdrojů zaútočilo na Prahu celkem 62 letounů B-17 Flying Fortress, náležejících do sestavy 398. a 91. bombardovací skupiny, které byly součástí 1. bombardovacího křídla. Popsal to Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. Nalétly na Prahu od jihozápadu a za pouhých několik málo minut, od 12.25 do 12.34 hodin, se z jejich pumovnic na město vysypalo celkem 152 tun pum.

Nejvíc lidí zemřelo v krytu

„To houkání nás nevyvedlo z míry, protože to bylo každou chvíli, a proto to bylo takový neštěstí, protože lidi nevěděli, že to bude padat, a vyletěli ven a koukali na to,“ vzpomínala pro Paměť národa Dagmar Procházková, která zažila bombardování na Popeleční středu 14. února 1945 jako devatenáctiletá.

Pražané skutečně výstražné sirény nebrali vážně. Přece jen se jejich zvuk ozýval často a do té doby jediné bomby spadly na Prahu v listopadu předešlého roku na přístav v Holešovicích. Ty navíc vypustil jediný bombardér. Zemřeli i ti, kteří uposlechli výstrahy a schovali se do krytu na Karlově náměstí. Jedna z bomb kryt zasáhla a asi stovka ukrytých žen a dětí v něm zahynula. Jednou z obětí byla i šestnáctiletá dcera Josefa Lady Eva. 

Autentický popis zkázy

Paní Dagmar Procházková pro Paměť národa popsala okamžiky po náletu slovy: „Najednou byl strašnej šrumec. Tma a něco padalo, takový ty sutě, prach ze zdí a rány, děsný rány a my v pátém poschodí. Vím jen, že jsem byla najednou pod stolem, to je všechno pudový, a pak ve skříni. Pak to přestalo, ale nevědělo se, jestli to bude znova. Přiletěl jeden chlapec zezdola, pomohl mi dolů a tam lidi plakali.

Okna na pavlač byly rozbitý a lidi pořezaný, ale ještě horší byl ten pohled, když jsem vyšla. Ulice plný mrtvých, všude, v Podskalský, Faustův dům byl rozbitý úplně, a proti nám byla nemocnice, to vám bylo, jako když vezmete nůž a takhle to rozkrojíte. V Emauzích, tam byl biograf, tak ty židle byly všechny na stromech. Bylo to hrozný.“ Na zastávce před domem uviděla Dagmar zcela zdemolovanou tramvaj dvacítku, kterou ten den náhodou nejela. „Zemřela v ní moje kamarádka ze Sokola. To byl tedy Pánbůh se mnou.“

Navigace nad územím nepřítele

Za druhé světové války byly posádky bombardérů odkázány na dovednosti a zkušenosti svých navigátorů. Radionavigace byla ještě v plenkách a nad nepřátelským územím se nedala využít téměř vůbec. Navigátoři tak mohli použít pouze srovnávací navigaci (porovnání mapy s tím, co skutečně pod sebou viděli). Ta byla však možná pouze za počasí, které dovolovalo viditelnost země.

Další metodou byla takzvaná výpočtová navigace. Ta má základ ve srovnávací navigaci, ale je důmyslnější. Je doplněna o užití základních navigačních i letových přístrojů, a to map, stopek, kompasu a rychloměru. Jenže ani to není tak jednoduché. Namalovat čáru do mapy tak obtížné není. Samotný let je jiná písnička, ten totiž ovlivňují povětrnostní podmínky, zejména vítr, ale i chyba kompasu či různá poloha magnetického pólu (magnetická deviace a deklinace).

Cvikov není Plzeň – Praha nejsou Drážďany

Toho únorového dne vládlo nad západní Evropou darebné počasí, vál silný severozápadní vítr a hustá oblačnost ztěžovala srovnávací navigaci. Již při přeletu Holandska docházelo k první odchylce oproti stanovenému kursu. U města Erfurt již byla odchylka 120 kilometrů od plánované tratě. Hlavní navigátor svazu se orientoval jen podle hodinek a srovnávací navigace podle mapy. Jenže část západní Evropy zakrývaly mraky. Za takto nepříznivého počasí musel hledat jakékoli orientační body na zemi, které by mu poskytly potvrzení pozice. Proto se orientoval podle velkých měst, toků řek a rozložení železničních tratí, které by ho zavedly k cíli, jímž bylo drážďanské seřaďovací nádraží.

Závěrečnou změnu kursu měli piloti provést nad městem Cvikov a dále pokračovat na Drážďany. V důsledku traťové odchylky a toho, že města jsou si ze vzduchu podobná, zaměnil navigátor Cvikov s Plzní. Tam se již viditelnost zlepšovala a železniční tratě podobně orientované jako v Sasku dovedly americký svaz ku Praze. Jakmile posádky pod sebou spatřily velké město, podobně protnuté říčním tokem, jako tomu bylo v Drážďanech, odhodily svůj smrtící náklad.

Sousto pro propagandu

Nacisté okamžitě zahájili propagandistickou kampaň ve snaze očernit Spojence a jejich snahy. „Anglo-američtí terorističtí letci bombardovali v poledne dne 14. února některé čtvrti města Prahy (…) Teroristický ráz tohoto útoku je vidět jasně z toho, že byly zasaženy výlučně jen obydlené čtvrti. Kromě četných činžovních domů bylo zasaženo těžce také několik nemocnic, klinik pro ženy a dětských nemocnic, jakož i stavby kulturně cenné,“ popisuje reakci dobového tisku Paměť národa. V duchu propagandy se odehrála i velkolepá rozloučení s oběťmi, jejichž rakve byly vystaveny před kostely a přikryty černou vlajkou. 

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Vznik Československa. Praha slavila, jinde nic nevěděli.