Výstřel únosce znamenal pro československého pilota smrt, únosce sám ukončil svůj život
Pro mnohé byl život v normalizačním Československu po vstupu „spřátelených vojsk Varšavské smlouvy“ neúnosný. Snažili se tak dostat za hranice totalitního státu jakýmkoliv způsobem. Jednou z možností byl únos dopravního letadla. Osmého června se dokonce staly dva v rozmezí dvou let. Jeden skončil „poklidně“, druhý tragédií. Oba byly provedeny z lázeňských měst Karlovarska.
Dvacet čtyři cestujících nastupovalo dopoledne 8. června 1970 v Karlových Varech do letounu IL-14. Šestnáct z nich se těšilo, že za krátkou dobu přistanou v Praze. Osm z nich však mělo jiný cíl. Západní Německo. Byli to mladí lidé ve věku od 19 do 24 let.
Na Mnichov!
Tehdejší bezpečnostní opatření na menších letištích spíše nebyla, než byla, a tak se únoscům podařilo na palubu letadla ČSA propašovat čtyři pistole a revolver. Server ustr.cz popisuje samotný únos. Nad Žluticemi vnikli dva z únosců do pilotní kabiny a přikázali posádce změnit směr na Mnichov. Pilot jim nejprve nechtěl vyhovět, pohrůžka smrtí jemu a všem cestujícím jej však přiměla jeho názor změnit. Mezitím další z únosců přikázal překvapeným spolucestujícím, aby se přesunuli do zadní části letounu. Letoun však neměl pro cestu do Mnichova dostatek paliva, a tak přistál v Norimberku. Tam se únosci vzdali policii. Tři z nich, kteří pronikli do kabiny letounu, a ten, který mířil zbraní na cestující, byli odsouzeni ke dvěma a půl letům vězení, ostatní od soudu odešli s podmíněnými tresty. Požadavek československých úřadů na jejich vydání nebyl německou stranou akceptován.
Rudé právo: stali se bandity
O únosu informoval tehdejší tisk. Rudé právo únos popsalo takto: „Bandité považovali každý manévr a každou činnost posádky za úskok a vyjádřili se, že nebude-li dbáno jejich žádosti, totiž přistání ve Frankfurtu nebo Norimberku, budou střílet a letadlo ve vzduchu podpálí benzinem, který si vezou s sebou. Pachatelé byli velmi nervózní a roztěkaní, takže bylo velmi těžké pro posádku, aby zachovala na palubě letounu klid.“
Ať jsme vrazi, hlavně že jsme Američané
Čtenáři tohoto stranického tisku se mohli dozvědět více i o jednotlivých únoscích. Jejich údajného vůdce Jiřího Galáska Rudé právo popsalo takto: „Nejvýkonnějším členem bandy byl Jiří Galásek, který docházel do zaměstnání v Geologickém průzkumu. Tento výtečník byl bezpečnostním orgánům velice dobře znám, neboť se již 18krát dostal před jejich vyšetřovatele. Galásek má vůbec podivné záliby, neboť se u něj v bytě mimo jiné zajímavé věci našlo i vojenské bodlo, důtky, karabáč, ampulky s několika narkotiky, jako kofein apod. O jeho politickém postoji svědčí i ukládání obrázků Hitlera, wehrmachtu a amerických vojáků, o jejichž práci sní svým uloženým nápisem ‚Ať jsme vrazi, jen když jsme Američané‘.“
Kapitána letounu zastřelil
Přesně o dva roky později se stal další únos. Tentokrát se jednalo o letoun L-410 směřující z Mariánských Lázní do Prahy. Na serveru irozhlas.cz se dočteme, že letadlo odstartovalo kolem 16. hodiny, jak tehdy československému rozhlasu potvrdil správce letiště v Mariánských Lázních. „S kapitánem jsem se před nástupem do letounu rozloučil, protože se známe už delší dobu. Popřál jsem mu příjemný a dobrý let: ‚Tak ahoj, ať ti to dobře lítá.‘“ To, co následovalo, již tak jisté není. Únosci se zmocnili letadla, neboť se jim opět podařilo na palubu propašovat střelnou zbraň. Jeden z únosců Lubomír Adamica mířil na kapitána. Není zřejmé, zda skutečně bylo jeho záměrem kapitána letounu Jána Mičicu zastřelit, či šlo o náhodný výstřel při pokusu o eliminaci pachatele ze strany posádky. Skutečností je, že padl výstřel, který kapitána zasáhl. Projektil mu přeťal krční tepnu i průdušnice a kapitán masivně krvácel, zemřel téměř okamžitě.
Krev vyřadila většinu přístrojů
Druhý pilot Dominik Chrobák okamžitě převzal řízení. Krev kapitána však zatekla do palubní desky a v důsledku zkratu došlo k vyřazení některých přístrojů. Pilot ztratil spojení s řídicí věží, nefungovala navigace. Pilot se držel pod spodní hranicí oblačnosti a pokoušel se o navigaci, aby mohl v Německu bezpečně přistát. Původně snad uvažoval o přistání na dálnici, všiml si však malého sportovního letiště ve Weidenu, kde se mu také s poškozeným letadlem podařilo přistát. Všichni únosci byli zadrženi německou policií. Lubomírovi Adamicovi za tento čin hrozilo patrně až doživotní vězení. Nakonec se ve vazební věznici v Bayreuthu v lednu 1973 oběsil. Ostatní dostali tresty v rozmezí tří až sedmi let.
Mimikry
Tento tragický únos se stal námětem jednoho z dílů propagandistického detektivního seriálu 30 případů majora Zemana s názvem Mimikry. Tehdejší ideologové se jím vypořádávali s „dlouhovlasou mládeží“, tzv. máničkami, bylo možné nalézt i podobenství s tehdejší undergroundovou kapelou The Plastic People of the Universe. Reflex.cz k tomu dodává: „Právě v dílu Mimikry zazněla skladba Bič boží, která se měla stát odstrašujícím příkladem takzvané úpadkové kultury. Kouzlo nechtěného způsobilo, že se pro řadu mladých lidí naopak stala žádaným hitem, který si neúnavně nahrávali na magnetofony.“
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Múzou legendy pacifického jazzu byly drogy
