Úspěšný zlatý československý hokejový tým z roku 1947 a 1949 se chystal dobýt dalšího sportovního úspěchu na mistrovství světa v roce 1950. Pro fenomenálního 34letého brankáře Bohumila Modrého s vizáží hollywoodské hvězdy by se možná jednalo o poslední zápis do síně slávy, stejně tak pro jeho sportovní druhy. Jenže ani vyhlášení hokejoví plejeři se nevyhnuli komunistické perzekuci a místo odjezdu na mistrovství světa skončili ve vězení, Modrý pak dokonce v uranových dolech.

Malicherná záminka stačila

Přitom se jednalo o docela malichernou záminku. Československý tým už byl sbalen na cestu a měl odletět do Londýna 11. března 1950 vstříc svým soupeřům na ledě. Hokejisté nevěděli, že zakrátko budou soupeřit s fanatickými a pomstychtivými komunisty. Reportéři Josef Laufer a Otakar Procházka, kteří měli s hokejisty cestovat, neobdrželi vstupní víza do Velké Británie. To však byla, jak se později ukázalo, průhledná komunistická lež. Tým se rozhodl, že bez obou reportérů do Londýna nepojede, a došlo k dohodě, že se vyčká do pondělí 15. března 1950, co se bude dít dál.

Vládní činitelé nakonec rozhodli, že hokejové družstvo do Londýna nepojede. Ve skutečnosti se komunisté obávali toho, že část hokejové reprezentace v britské metropoli zůstane a bude štvát proti republice zvenčí. Hokejisté vnímali rozhodnutí komunistických funkcionářů jako podraz a zradu.

„Svině komunistický“

Svůj žal šli následně zapít do známé pražské hospody U Herclíků („Zlatá hospůdka“). Tam padala na adresu komunistů ostrá slova a nadávky. Citujme z vyšetřovacího spisu: „Většina hráčů urážela a hanobila hrubými a sprostými výroky lidovědemokratický režim, čelné představitele státu a KSČ, a to těmito slovy: jsou to svině komunistický, mají strach, že bychom se nevrátili.“ A na jiném místě se ve vyšetřovacím spisu uvádí, že „na režim se vysereme a na komunisty taky – smrt práci – smrt komunistům – sereme na Gottwalda, na Hrad i na vládu a na vedení, které v republice je a které stojí za hovno“.

Chování hráčů, které se dalo v dané chvíli pochopit, však vydatně posloužilo odpovědným komunistickým činitelům, aby příslušníci StB v civilu kolem deváté hodiny večer vtrhli do lokálu a všechny účastníky akce zajistili a posléze postavili před soud. Jako nejvíce odbojný se jevil Zlatomír Červený, který kromě nadávek, kterými častoval příslušníky StB, jednoho z nich udeřil a v bojové vřavě se schoval před zatčením do kufru auta. Nakonec byl přece jen dopaden.

Červený nepřítelem lidu

Červeného vykresloval později vyšetřovací spis takto: „Červený po stránce charakterové je krajně násilné, sobecké a sprosté povahy. V celém jeho chování projevují se známky prospěchářství a kariérismu. Z osobního prospěchu vstoupil do KSČ po únoru 1948. Jmenovaného lze posuzovat jako zapřisáhlého nepřítele lid. dem. zřízení, což je patrno i z toho, že ve vazbě St. bezpečnosti byl odhalen v současné době jako jeden z elementů, které nebezpečným způsobem revoltují a provokují proti vězeňskému kázeňskému řádu a které svým jednáním podněcovaly spoluvězně na cele, aby se protivili vězeňské stráži a neplnili jejich příkazy.“ Svému osudu ovšem neunikl ani Vladimír Kobranov, který se svými spoluhráči pil jen krátce a byl zatčen 14. března 1950.

Hokejisté zprvu vůbec nechápali, za co byli zatčeni, později jim bylo sděleno, že soud je viní z velezrady, špionáže a protistátní činnosti, tedy skutků, které byly běžnou součástí jiných politických procesů na základě „gumových paragrafů“ nechvalně známého zákona č. 231/1948 Sb. V každém politickém procesu je důležité, kdo stane v jeho čele a dostane tak exemplární trest. V tomto případě to byl brankář Modrý, na kterého měli ostatně komunisté spadeno již předtím pro jeho „rozmařilý“ život na vysoké noze. Měl si podle pokrouceného pohledu komunistů také cíleně budovat obraz jakési primadony. Modrý se akce ve Zlaté hospůdce ani neúčastnil, což však nebránilo tomu, aby stanul na lavici obžalovaných.

Byl iniciován proces s vymyšlenou protistátní skupinou Modrý a spol. a komunističtí soudci hokejisty obviňovali z činů, které nikdy nemohli a hlavně ani nechtěli spáchat. Toužili jen hrát hokej a důstojně reprezentovat svou vlast. Ústředním bodem obžaloby byla údajná skutečnost, že družstvo se chystalo nakonec v Londýně hromadně zůstat a organizovat špionážní a protistátní aktivity z ciziny.

Verdikt byl nakonec krutý, avšak plně korespondoval s tehdejší syrovou politickou realitou, nastolenou komunistickou hrůzovládou. Modrý dostal nejtvrdší trest – 15 let vězení – Augustin Bubník a Stanislav Konopásek byli odsouzeni na 14 let, Vladimír Kobranov a Václav Roziňák na 10 let, Josef Jirka na 6 let, Zlatomír Červený na 3 roky, Jiří Macelis na 2 roky, Přemysl Hainý a Antonín Španinger na 1 rok. Nejmírnější trest si soud schoval pro Josefa Štocka, kterému napařil „jen“ 8 měsíců.

Hokejového hrdinu zabil uran

Nejvíce doplatil na vykonstruovaný proces právě Modrý. Byl záhy poslán těžit uranovou rudu na důl Barbora v Jáchymově, a to zcela bez ochranných pomůcek. Brankář byl tak vystaven denně radioaktivnímu záření. I když byl Modrý roku 1955 v rámci amnestie propuštěn, těžké podmínky se na něm dramaticky podepsaly. Měl podlomené zdraví a zemřel předčasně v pouhých 46 letech roku 1963. V roce 1968 došlo k jeho posmrtné rehabilitaci.

Odsouzení hokejových hrdinů včetně brankáře Modrého zapadalo do koloritu politických procesů padesátých let. Generaci úspěšných špílmachrů bylo odepřeno se ucházet minimálně ještě o jeden triumf na mistrovství světa. Místo toho přišlo veřejné ponížení, zostuzení a nedůstojné podmínky ve vězení i uranové doly v Jáchymově pro naše sportovní hrdiny.

Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, Česká televize

KAM DÁL: Volby za minulého režimu: Parodie na svobodné hlasování. A ještě je soudruzi pro jistotu falšovali.