Fanatik přesvědčený o komunistické ideologii. Po uchopení absolutní moci komunisty v únoru 1948 příznačně prohlásil, že „strana má pravdu, i když lže“. To byl Bruno Köhler, komunista česko-německého původu, který jej po odsunu sudetských Němců do jisté míry limitoval. Jeho spolustraníci na něho nahlíželi s určitým despektem, protože se ještě nesžil úplně s českým prostředím. 

Gottwaldův kamarád

Přičinlivý komunista však těžil ze skutečnosti, že měl blízké vazby na Klementa Gottwalda. Při vnitrostranickém puči na V. sjezdu v roce 1929, kdy zvítězil právě tento bolševický buřič nad Václavem Bolenem a Bohumilem Jílkem, nepříliš schopnými stranickými byrokraty malého politického formátu, spojil Köhler své osudy právě s Gottwaldem. 

Mimochodem osobní vazby byly prohloubeny tím, že Köhlerova žena Ludmila byla Gottwaldovou sekretářkou, a to i v době druhé světové války. Köhler si vylepšil svůj profil tím, že absolvoval mezi soudruhy prestižní mezinárodní leninskou školu, kterou navštěvoval také Jan Šverma a mnozí jiní. Takové studium bylo zavazující směrem k hostitelské straně, protože sovětští političtí činitelé si pak mohli od absolventů školy vymáhat různé ústupky. 

V zahraničním odboji v Moskvě

Köhler měl to privilegium, že mohl odjet před osudnými událostmi v září 1938, kdy byl přijat mnichovský diktát, do Moskvy. To ostatně nebylo vůbec samozřejmé, protože sovětští představitelé rozhodovali o tom, kdo přijede a kdo zůstane doma v odboji. Českoslovenští komunisté pak dleli v hotelu Lux, kde spřádali další odbojové plány a směrnice, které pravidelně vysílali ilegálním komunistickým skupinám doma v podmínkách protinacistického boje. Köhlerovo přátelství s Gottwaldem se ještě více upevnilo, společně zasedli v zahraničním vedení KSČ. 

Po osvobození republiky Köhler šplhal ve stranické hierarchii stále výš. Byl pracovníkem aparátu ÚV KSČ, později se stal členem organizačního sekretariátu ÚV KSČ a členem ÚV KSČ, což potvrdily i další stranické sjezdy. V polovině padesátých let se pak ocitl na vrcholu pomyslné moci, když mu byl udělen Řád Klementa Gottwalda. Köhler plnil spolehlivě úlohu „čističe“, podílel se na masových čistkách v úřadech, veřejných organizacích a politických procesech, v nichž neváhal obětovat, stejně jako Gottwald, i své kamarády. Účel v tomto případě světil prostředky a Köhler se jako jiní soudruzi řídil Stalinovým heslem „žádný člověk, žádný problém“.

Revize politických procesů mu zlomily vaz

Jenže jeho pozice začala v druhé polovině padesátých let povážlivě slábnout od začátku procesu revize politických procesů z padesátých let, v nichž hrál vlivný komunista důležitou roli. V roce 1963 vznikla Kolderova komise jako rehabilitační orgán. Konstatovala, že procesy s vrcholnými komunisty byly vykonstruované a protizákonné. Tím zároveň sdělila, že ti, kteří tahali v zákulisí za nitky při fabrikaci politických procesů, nesou svůj díl viny. 

Verdikt rehabilitační komise a společenské uvolnění v šedesátých letech pak měly bezprostředně vliv na další Köhlerův politický osud, nad nímž se začalo smrákat. V roce 1963 byl uvolněn z funkce tajemníka ÚV KSČ, o tři roky později už nebyl členem ani ÚV KSČ. Jako konzervativcovi, který ztrácel svůj vliv, se mu poté už nedostávalo zdaleka takového sluchu jako v první polovině padesátých let. Svůj mocenský pád nesl těžce. Köhler zemřel v roce 1989 ve věku 88 let, konce pádu komunistického režimu, který pomáhal budovat, se tedy nedožil. 

Zdroj: Biografický slovník vedoucích komunistických funkcionářů, Československo v letech 1948–1953

KAM DÁL: Drzý, netrpělivý revolucionář se ostře obul do tatíčka Masaryka. Nakonec ho odepsala i rodná strana.