Zahráli jsme si na Dagmar Havlovou: Podívejte se, jak to dopadlo
Slavnostní předávání nejvýznamnějších tuzemských literárních cen Magnesia Litera se blíží. A blíží se i chvíle, kdy na podium vstoupí, tak jako každý rok, Dagmar Havlová, aby předala cenu té básnické sbírce, kterou porota označila za nejlepší. Je známo, že Havlová si všechny tři nominované sbírky předem přečte. Udělali jsme to samé. Přečetli jsme sbírky, jež jsou nominované na Moleskine cenu za poezii, a hodnotili bychom takto.
Milan Děžinský: Obcházení ostrova
Náš jasný favorit! Milan Děžinský je básník, překladatel a učitel angličtiny. Na cenu Magnesia Litera je nominován už počtvrté. Sbírka Obcházení ostrova uzavírá (volnou) trilogii, na které Děžinský pracoval více než deset let a do které se řadí ještě sbírka Přízraky (2007) a Tajný život (2012). V závěrečné sbírce trilogie jako kdyby se Děžinského poetika ještě více uklidnila, jako kdyby balancovala na tenké hranici, za níž leží už jenom ticho. Svými básněmi Děžinský přesvědčí čtenáře, že k onomu ožehavému střednímu věku, jímž jsou mnohé básně prodchnuty, nepatří pouze krize. Sbírka Obcházení ostrova dokazuje, že je čeho se zachytit – například samotné poezie. Děžinského poezie není tak docela výrazná, ale je dozajista suverénní. Pokud bychom na nějaký český titul mohli vztáhnout Kunderovo oblíbené heslo o tom, že každé slovo v knize je nenahraditelné, bylo by to Obcházení ostrova.
Ondřej Hanus: Volné verše
Ondřej Hanus se etabloval jako autor vázaných veršů a trefných rýmů. Ve své poslední sbírce (a podle závěrečných veršů možná sbírce úplně poslední) se pokusil z vázaných veršů vymanit. Takové tvrzení není nijak objevné, přihlédneme-li k názvu sbírky. Co však objevné – či alespoň zajímavé – je: volnost Hanusových veršů je pouze zdánlivá. Jde spíše o inovaci, o snahu jít dál, z předchozích sbírek je zřejmé, že sonety a další útvary postavené na pevné formě se pro Hanuse staly rutinou. Spíše než o Volné verše jde tedy v poslední sbírce o jiné (jinak) vázané verše. Toto pnutí však nekončí u roviny formální, i motivicky a tematicky si básně dokola a dokola podrážejí nohy. Zdánlivá syrovost – ba syrovost – ostře kontrastuje se složitě vydolovatelnou, o to však údernější něžností. Básně jsou navíc plné lingvistických a literárněvědných termínů. Je zcela zřejmé, že Volné verše Ondřeje Hanuse nelze číst jednou a povrchně. Čtenář se musí s verši takříkajíc poprat. Někdy to bolí… ale rozhodně to stojí za to!
Michal Jareš: Zlomky eposu
Do tří částí je rozdělena sbírka básníka a krom toho i literárního vědce Michala Jareše. A není tak docela jednoduché najít příslovečnou červenou nit, jež by všechny části prostupovala. Nutno podotknout, že každý oddíl sbírky je vlastně svébytným celkem – ať už se jedná o epicky nakročené Peklo, jímž sbírka začíná, prostřední Picí misku, v níž jsou obsaženy především lyricky laděné, subtilní básně, či finální Začátek eposu, kde se Jareš jak formálně, tak obsahem nejvíce přiblížil k epičnosti. V části prostřední je potřeba vyzdvihnout velice vynalézavou Jarešovu práci s rytmem a s rýmem (ladně Jareš obsadil Hanusem opuštěné místo), jež u precizních rýmů nekončí, nýbrž začíná, aby pokračovala například k hravému zklamávání rýmového očekávání. Oddíly stojící na okraji pak zaujmou především symboličností a podmanivou obrazností, jež především v první části přechází až k expresivnosti. Novou básnickou sbírku publikoval Jareš s neobvykle dlouhou prodlevou. Doufejme, že na sbírku následující už tak dlouho čekat nebudeme.
