Zastavená migrace východních Němců. Berlínská zeď rozdělila jedno město na dva světy
Berlín rozdělen v půlce nepřekonatelnou zdí. Šílený nápad, který rozpůlil jedno město na dva zcela odlišné světy, se začal realizovat 13. srpna 1961. Symbol studené války a křehké linky mezi kapitalismem a socialismem je i z dnešního pohledu něčím zcela neuvěřitelným. Jak nakonec zeď padla a jak jezdilo v Berlíně metro?
Když se velmi důsledně východoněmečtí vojáci postarali o rozdělení východní a západní části Berlína, byla to pro miliony lidí krutá a osudová rána. 13. srpna 1961 se postavila zeď, která rozdělila rodiny, přátele a milence, aniž by se tomu lidé mohli nějak bránit.
NDR radikálně zareagovala na masivní útěk svých občanů na Západ. Přibližně 3 miliony Němců se rozhodlo pro život na Západě a nebylo se čemu divit. Svoboda do té doby jen za relativně průchozí hranicí byla velmi lákavá. Zastavit odliv obyvatel z Východu měla právě Berlínská zeď.
Původně za ostnatým drátem
Východní Německo se tak definitivně odstřihlo od Západu. Metra byla zazděná, tramvajové koleje přestaly existovat a telefonické spojení bylo odstřihnuto. Nezáleželo na tom, kde máte příbuzné nebo dokonce práci. Berlín načal novou šílenou kapitolu.
Než se začala stavět cihla k cihle, byl mezi dvěma polovinami Berlína pouze ostnatý drát. Hned během prvních hodin se tisíce lidí pokusily přes ostnatou překážku uniknout na Západ. Stejně jako se začali počítat první uprchlíci, tak přibývalo obětí, které takové štěstí neměly.
Betonová zeď
Období ostnatého drátu netrvá dlouho a začne se se stavbou betonové zdi, která je postupně dlouhá 155 km. Tu hlídá 7 tisíc vojáků a uprostřed Berlína vzniká neobvyklé monstrum, kdy je na jedné straně vidět kapitalistická prosperita a na druhé socialistická šeď. Jedno město a dva zcela odlišné osudy.
Obyvatelé obou polovin města jsou v kontaktu jen na konkrétních pozorovatelských místech, kde si mohou maximálně zamávat. Nebylo tedy neobvyklé, že se několik Berlíňanů průběžně pokouší o útěk. Někteří umírají na hranicích a některým se útěk daří. Bezprůchodnost jednoho města trvala dlouhých 28 let.
Zeď se drolí…
Povolující se šrouby komunistického diktátu přichází s vládou Michaela Gorbačova. Jako první seriózní signál budoucího úpadku krutého rozdělení města byla návštěva amerického prezidenta Ronalda Reagana, který výslovně sdělil lidu obou stran: “Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu.” Symbolicky tu navázal na slavný projev J. F. Kennedyho z roku 1963, kterým přes zeď vyslal povzbuzující slova “Ich bin ein Berliner.”
Definitivní konec betonového monstra uprostřed největšího města Německa přichází 9. listopadu 1989. Na tiskové konferenci, která byla přenášena v televizi, pronese člen politbyra Gunter Schabowski v podstatě mimochodem, že by se cesty na Západ měly otevřít na všech pohraničních přechodech. Na otázku, kdy by mělo nařízení vejít v platnost, odpověděl: “Podle mého názoru ihned.”
Jeho slova spustila lavinu. Hranice se začala hroutit a Berlínská zeď postupně s ní. Braniborská brána je v obležení obyvatelů Berlína z východu i západu a svět rozdělen na dvě poloviny začíná novou kapitolu. Co bylo rozděleno, se zase po letech spojuje. Šílená betonová zeď se drolí na kusy a komunistický diktát končí v jejích sutinách.
Zdroj: ceskatelevize, irozhlas
KAM DÁL: Provokuje, pomáhá a rozděluje společnost. Kdo je Orbánův největší nepřítel miliardář George Soros?
