Zdravotní sestra adoptovala děti jen kvůli penězům. Jejich těl se pak zbavovala, vše jí procházelo

Děti měly být v dobrých rukou, ale Amelia s nimi měla docela jiné úmysly (ilustrační foto)
zajímavost

Místo klidného dětství v domě bezdětných manželů čekala adoptované děti trýznivá smrt z rukou zdravotní sestry bez špetky respektu k životu a jakéhokoliv lidského citu. Přesto jí svoje děti svěřily stovky nešťastných matek. Zákony to zkrátka dovolovaly. 

reklama

Když si Amelia Dyer vyhlédla některé z nechtěných dětí k adopci, mohli nezasvěcení jásat. Další malý človíček dostane láskyplný domov – vždyť Amelia byla zdravotní sestra a dětí si přisvojila již několik, musí k nim mít tedy dobrý vztah. A nebo také ne, jak se bohužel většina z desítek a možná i stovek dětí brzy přesvědčila. O svých zážitcích už ale nikdy nikomu nebohé děti vyprávět nemohly.  

Špatné zákony, žádná kontrola

Zákony viktoriánské Anglie dovolovaly zdravotním sestrám adopci nechtěných dětí, a mnohé si z toho dokonce udělaly celkem výnosnou živnost, jak uvádí právě na příkladu Amelie také BBC. Několik dětí, na které dostávaly příspěvky, ženy poměrně slušně uživilo. K tomu se v roce 1869 rozhodla také tehdy čerstvě ovdovělá Amelia Dyer, dvaatřicetiletá, stále ještě mladá žena a matka jediné dcerky. Aby si přivydělala, podala si inzerát, že se ujme dítěte, které by jinak mělo jen pramalou šanci na slušný život. Zalhala přitom, že dítě bude žít v domě na venkově u bezdětných manželů. Sama se divila, že se nabídky jen hrnuly. Jediné, co požadovala, bylo deset liber pro dítě do začátku. 

Dětské „farmy“ nebyly neobvyklé

Podobné dětské „farmy“ byly podle serveru capitalpunishmentuk.org v té době poměrně rozšířené, v mnoha rodinách však také docházelo k týrání svěřených nebohých sirotků nebo odložených batolat. Domácnost Amelie Dyer tedy nebyla ojedinělá, ale později policisté odkryli šílené počty dětí, které prošly jejíma rukama. Žena adoptovala jedno dítě za druhým, ale šťastný ani dlouhý život jim dopřát nechtěla. Dokonce jim většinou neposkytla ani střechu nad hlavou, její malí svěřenci museli živořit na dvoře, přespávat se zvířaty a k snědku dostávali buď jen minimum jídla, nebo také žádné. Jejich trápení u nové „matky“ tak bývalo jen poměrně krátké – do okamžiku, než zemřeli hladem. 

Strašlivý osud nechtěných dětí

Někdy se stávalo, že děti přece jen přežívaly déle, než se kruté zdravotní sestře vyplatilo. Pak přicházela na řadu bezcitná vražda uškrcením nebo jedem. Jak je možné, že takový postup procházel Amelii více než třicet let, za které podle The Independent zavraždila minimálně tři stovky nebohých maličkých obětí? Do značné míry za to mohly podmínky tehdejší Anglie, kde se o přesné evidenci narozených dětí nedalo příliš mluvit. A tak spousta z těch, které porodily zoufalé chudé matky, zkrátka nikomu nechyběla. Ženy v krizi jen tak tak sehnaly požadovanou sumu za převzetí dítěte a dál se o jeho osud nestaraly. Úřady o ničem nevěděly, a tak byl osud dětí jen v rukou Amelie Dyer. Bohužel. 

Mrtvé děti začaly zajímat úřady

Dalším momentem, který hrál kruté ženě do karet, byla vysoká dětská úmrtnost, která zakryla některé případy, které se přece jen dostaly na veřejnost. Bylo jich ale tolik, že se po deseti letech svého šíleného řádění Amelia přece jen dostala do hledáčku policie a byla odsouzena na půl roku vězení za zanedbávání péče o svěřené děti. Přivedlo to Amelii na lepší cestu? Rozhodně ne.

Tělíčka likvidovala sama

Jakmile vyšla z vězení, pustila se znovu „do práce“. Světlejší okamžiky, kdy byla bohužel schopná žít sama, ale střídaly chvíle nutného pobytu v psychiatrických ústavech. Po tu dobu alespoň nevraždila. Nakonec se ale bohužel přece jen vrátila do společnosti i ke svému bývalému způsobu života.

Zatímco do této chvíle se snažila alespoň některé vraždy zamaskovat zdánlivě nevinným oznámením o úmrtí dítěte, nyní se již s podobnými formalitami vůbec nezdržovala. Těla zavražděných dětí vyhazovala jednoduše zabalené v krabicích nebo papírových pytlích do Temže. Vycházelo jí to až do roku 1896, kdy bylo jedno z tělíček nalezeno a vyloveno z řeky. 

Sázela na nepolapitelnost

Policisté tehdy nelenili a prozkoumali papír, do něhož bylo tělíčko zabaleno. Amelia byla natolik neopatrná a jistá si svojí nepolapitelností, že dítě odhodila v papíru z balíku, který jí byl doručen. Vyšetřovatelé tak měli „na první dobrou“ v rukou jméno i adresu vražedkyně. Najít ji tedy bylo dílem několika následujících dní, přestože se zatím stihla přestěhovat.

Další balíčky na dně Temže

Mezitím se nedaleko místa prvního nálezu objevily další krabice a obsah všech byl stejně hrůzný. Dětská tělíčka v různém stupni rozkladu. Amelia neměla mnoho možností skrývat svoje skutky. V jejím domě navíc vyšetřovatelé našli spoustu dětského oblečení a známky po odporném zacházení se svěřenci. Dům byl plný hnilobného smrtelného zápachu, ale o tom už Amelia po tolika letech života mezi mrtvolami ani nevěděla. 

Porotě stačilo pár minut

Soud se konal prakticky okamžitě, stačilo jen pár týdnů. Porota svůj verdikt vynesla po pár minutách porady a Amelia putovala do rukou kata. Sice jen za jedinou přímo prokázanou vraždu, ale nikdo nepochyboval o tom, že má prsty i v desítkách a pravděpodobně stovkách dalších násilných úmrtí. U soudu jí nepomohlo ani vyprávění o smutném dětství, kdy se musela starat o svoji psychicky nemocnou matku, ani snaha svést své chování na duševní poruchu. Byla odsouzena k trestu smrti a ten byl také 10. června roku 1896 vykonán. 

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Krásná vražedkyně, která díky vzhledu unikla trestu smrti. I dnes by jí muži leželi u nohou.

https://www.ctidoma.cz/clanek/historie/zdravotni-sestra-adoptovala-deti-jen-kvuli-penezum-jejich-tel-se-pak-zbavovala-vse-ji-prochazelo-77945
reklama
#vražda #dítě #Historie #smrt
reklama

To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Máte zajímavou informaci? Chcete spolupracovat?
Kontaktujte šéfredaktora Martina Chalupu: chalupa@ctidoma.cz

© Centa, a.s.
Jakékoli použití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího užití a zpřístupňování textových či obrazových materiálů bez písemného souhlasu společnosti Centa,a.s. je zakázáno. Čtenář svým přihlášením do jakékoli soutěže na našem webu dává souhlas s tím, že v případě, že se stane výhercem této soutěže, může být jeho jméno na webu publikováno. Centa, a.s. využívala licenci ČTK a využívá fotografie z Depositphotos.