Život komunisty v meziválečné republice jako sport pro otrlé: Konspirativní schůzky a rvačky s četníky

Po první světové válce Evropa zažívá dříve nepoznaný fenomén – levý extrém. I do Československa se pod vlivem Říjnové revoluce začaly šířit myšlenky komunismu, které sociální demokraté, z jehož levicového křídla KSČ vznikla, přejali za své. Upřímně věřili tomu, že po strastech války a milionech obětí může přijít taková společnost, která jednou provždy vymýtí sociální rozdíly, militarismus, války a vykořisťování člověka člověkem. Představa jakéhosi ráje na zemi, kde budou mít všichni lidé všeho přibližně stejně, však musela být vybojována násilně, a to svržením vlády ozbrojeným povstáním. Na druhé straně je jasné, že komunisté vykonávali protistátní činnost, i když na legální platformě, a museli počítat s důsledky svého jednání.

Rvačky na denním pořádku

Stát se komunistou totiž nebylo jen tak. Člověk, který se chtěl zařadit po bok revolucionářů, v sobě musel mít bytostné přesvědčení o své pravdě, zanícenost a musel být ochoten jít do konfrontace s nenáviděným systémem, mnohdy i fyzické. Komunisté cíleně provokovali srážky s policií a četnictvem, aby se po zatčení mohli stylizovat do role mučedníků a obětí režimu. Komunisté pořádali mezi sebou „soutěže“ o to, kdo sebere jakou část četníkovi, například helmu, aby byli následně oslavováni. Rvačky s četnictvem velmi rád vyvolával radikální komunista Josef Krosnář, který jednal většinou pudově a současně primitivně. Ale byla to také rázná Anežka Hodinová-Spurná, která si nebrala servítky a její hlas byl i na pražské radnici velmi slyšet. Komunisté při následných soudech svou činnost doznávali a přiznávali se ke svému přesvědčení, čímž si ovšem přitěžovali.

Sport jen pro otrlé

Není divu, že život komunisty byl skutečně na hraně, protože členové KSČ byli za svou činnost vězněni, na druhou stranu se jednalo o určitý životní styl nebo také sport, samozřejmě jen pro ty nejotrlejší. Členové KSČ se tak vymykali běžnému standardu – na prvním místě pro ně bylo vyvolání revoluce, čemuž přizpůsobovali celý svůj život, samozřejmě i ten osobní. To potvrzuje ostatně také ve svých pamětech Marie Švermová, která si postěžovala, že o ni mají komunističtí představitelé zájem, jenomže ona věnovala veškeré úsilí stranické práci a příchodu konečného zúčtování s buržoazií.

Mnoho komunistických žen nemělo děti, jako například již zmíněná Hodinová-Spurná a mnohé další, které rodinu obětovaly na oltář vytoužené revoluce. Ta však v meziválečné republice nakonec nepřišla, došlo k ní až v únoru 1948. Klement Gottwald sice dítě měl, ale nechtěl se o ně starat a veškerou péči zanechal na posluhovačce Martě Gottwaldové, s níž zpočátku ani nechtěl žít, až jej soudruzi přesvědčili, aby si ji vzal a fungovali spolu jako pár, jinak by to na něj – jako na známého představitele KSČ – vrhalo špatné světlo před voliči. Komunista si tak v drtivé většině spojil své životní osudy se stejně smýšlejícím partnerem, protože oba věděli, co mohou od sebe očekávat. 

Šedivý život komunisty

Život komunistického straníka byl jinak poměrně šedivý. Povinnost platit příspěvky a zúčastnit se určitého počtu schůzí za rok byla pro mnoho členů těžko řešitelným rébusem. V nemálo případech se jednalo o nezaměstnané, kteří čekali rychlý sociální vzestup po vítězství revoluce, ale sami neměli na placení povinných příspěvků straně, na což si ostatně Antonín Zápotocký jako ústřední tajemník mnohokrát stěžoval. Náprava se však zjednávala pomalu a nedostatečně. Těm, kteří byli zaměstnáni, pak bylo kolikrát zatěžko účastnit se po namáhavé práci ještě po večerech stranických akcí. Není divu, že většina komunistického členstva v meziválečném období zůstala pasivní a KSČ „táhli“ jen ty nejzapálenější.

Těžko na pracovišti

Člen KSČ musel očekávat problémy také na pracovišti, některé podniky své zaměstnance lustrovaly, a pokud bylo zjištěno, že patří ke komunistům, byli z práce propuštěni. Stejný scénář nastal, když zaměstnavatel zjistil, že na pracovišti byla založena komunistická buňka, v níž se veřejně agitovalo. Komunista měl většinou velmi omezený okruh přátel a mohl se spolehnout v podstatě jen na soudruhy, kteří mu v případě nouze pomohli. Komunisté hleděli na nečleny strany s odstupem, podezřívavě a tyto kontakty probíhaly jen zřídka, a to i na parlamentní či radniční půdě. Tam se komunisté tvrdě ohrazovali vůči systému a jeho představitelům a neustále využívali hlavně parlamentní tribunu k agitaci.

Není divu, že život komunisty nebyl rozhodně pro každého. Stávalo se poměrně často, že komunista stranickou legitimaci po několika letech zahodil a přešel do jiné strany, kde mu nehrozilo zatčení za protistátní činnost, nebo se už dále veřejně neangažoval, protože se mu „hraniční“ komunistické praktiky zkrátka zajedly.

Zdroj: Zdeněk Kárník: České země v éře první republiky I.

KAM DÁL: Komunistický intelektuál Záviš Kalandra: Dovolil si kritizovat sovětské politické procesy, „rodná strana“ jej za to popravila.