Zoju Kosmoděmjanskou udali vlastní lidé. Na německé šibenici skončila po krutém mučení v pouhých osmnácti letech

Zoja se narodila do věřící rodiny učitelů, její dědeček byl dokonce knězem. To všechno, spolu s otcovým přesvědčením, že změny, které se tehdy v Sovětském svazu děly, nevedly k ničemu dobrému, dovedlo rodinu až do vyhnanství na Sibiř. Měli ale štěstí, že matčina sestra měla v Moskvě své slovo, a tak se na její přímluvu mohli vrátit do přece jen lepších podmínek na okraj hlavního města. 

Zvláštní tichá dívka

Už ve škole se snažila mladá Zoja být aktivní, jako předsedkyně třídy zorganizovala doučování pro negramotné děti, do kterého se snažila zapojit i ostatní spolužáky. Ti ale do pomoci druhým tak nadšeni nebyli, což Zoje vadilo natolik, že se svým vrstevníkům odcizila. Podruhé už tedy do čela třídy zvolena nebyla a tehdy se v ní cosi zlomilo. Sami její spolužáci ji popisovali jako nespolečenskou samotářku, která stále vypadala, jako by byla duchem nepřítomná. 

V osmnácti letech do války

V říjnu roku 1941, jen několik dní po svých osmnáctých narozeninách, se Zoja přidala k vojenské skupině mladých komsomolců, kteří měli brzy plnit sabotážní úkoly. Jejich výcvik byl opravdu krátký, trval pouhé tři dny. Tak dlouho mělo trvat, než pochopí, že většina z nich jde na jistou smrt - buď v boji nebo umučením v zajetí. I přes takové varování ale Zoja zůstala a vydala se na svoji misi. Spolu s dalšími členy své jednotky měla zapálit deset tamních osad. Proč? 

Vypálit vesnice!

Stalinův plán byl jasný, zdánlivě snad i jednoduchý a účinný. Nedovolit okupantům, aby přečkali tamní krušnou zimu v relativním teple tím, že budou vypáleny a zničeny všechny domy v okolí fronty. Inspiroval se přitom finskou taktikou spálené země. Pravdou ale také je, že zároveň odsoudil k smrti zimou a v šílených podmínkách i své vlastní lidi. Byly takové ztráty ospravedlnitelné? 

Dopadl ji Rus

Zoja a další členové její skupiny se vydali do akce 18. listopadu. Měli u sebe osobní zbraně a Molotovovy koktejly, s jejichž pomocí měli založit požár. Jenomže sabotérské skupiny byly celkem rychle dopadeny a část mladých bojovníků byla zajata. Pravděpodobně ale před svojí smrtí další členy neprozradili a ti tak mohli pokračovat v plnění úkolu. To se samozřejmě nelíbilo ani Němcům, ale ani místním obyvatelům, kteří se obávali, že přijdou o střechu nad hlavou. A tak není ani divu, že poté, co se Zoje 28. listopadu podařilo zapálit jednu ze stodol v obci Petriščevo, byla přistižena a zadržena samotným jejím majitelem. Pak už její cesta vedla přímo do německého zajetí a sama dobře věděla, že nemá šanci vyváznout živá. 

Nelidský konec

Přišlo kruté mučení, Zoja byla vysvlečena a nucena zůstat na mraze tak dlouho, jak dlouho to vydrželi oblečení dozorci. Nohy jí omrzly, ale ani to jí neušetřilo dalších útrap, bití a ponižování. Hned ráno druhého dne pak byla postavena improvizovaná šibenice jen pro Zoju. Podle popisu svědků, který se traduje nejen v ruské literatuře, přivedli Zoju k bednám, nad nimiž visela oprátka. Osmnáctiletá dívka byla se svým osudem smířená a ještě těsně před svým koncem vyzývala tamní obyvatele, kteří byli Němci vyzváni, aby se na popravu přišli podívat, aby se nevzdávali a bojovali. „Němečtí vojáci, vzdejte se, než bude pozdě! Bez ohledu na to, jak moc nás oběsíte, neoběsíte všechny, je nás 170 milionů,“ měla ještě vykřiknout před tím, než jeden z německých katů odkopl bednu, na které stála. 

Mohlo to být i jinak...

Verze o zatčení vinou majitele zapálené stodoly je jednou z mnoha, které jsou k dispozici. Další příběh například vypráví o zradě jednoho z členů skupiny Vasilije Klubkova, který Zoju i další po svém zatčení Němcům vyzradil. Za svoje činy byl v roce 1942 odsouzen a popraven za velezradu. Svoji sestru se vydal do války pomstít její sedmnáctiletý bratr Šura. Ten jako bratr hrdinky dostal k dispozici těžký tank, ale ani to mu život nezachránilo. Rodiče tak ve válce přišli o obě svoje děti, sovětská literatura dostala velké téma a lidé svoje hrdiny.

Zdroj: ru.wikipedia

KAM DÁL: Kolik parazitů máme ve vlastním těle? Podle profesora Lukeše jde o naše staré přátele, které bychom si měli hýčkat