Zrádce, nebo oběť? Chybující prezident Beneš ovlivnil dějiny, Masaryka nahradit nedokázal

Prezident Beneš byl prodlouženou rukou T. G. Masaryka už v dobách, kdy z exilu budoval politické zázemí pro založení samostatného Československa. Po odchodu "tatíčka" Masaryka se tak přirozeně stal hlavním kandidátem na post havy státu. Významná postava první republiky a jeden z nejrespektovanějších diplomatů Evropy dostal nelehký úkol. Navázat na národní ikonu.

Rusko, Mnichovská dohoda i válka

Edvard Beneš se stal prezidentem 18. prosince 1935. Hned tento rok inicioval zásadní pakt spojenectví se Sovětským svazem a s Francií. V té chvíli se jednalo o symbolický most mezi Evropou a Ruskem a prezident nepochyboval o tom, že by se mělo jednat o budování vlivu východní mocnosti, který by nás měl v budoucnosti zásadně ovlivnit.

Mnohem problematičtější situaci zažíval během roku 1938. Sílící národ nacistického Německa a pasivita celé Evropy vůči Adolfu Hitlerovi vyústila v mnichovskou zradu. Francie, Velká Británie, Itálie a Německo se bez naší přítomnosti dohodly, že Československo postoupí pohraniční území, na které si Německo kladlo nárok. 

Válka s Německem byla na spadnutí. Československo 23. září vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. Vše nakonec skončilo zcela jinak. Beneš slepě věřil zahraničním partnerům, že Československo nenechají na holičkách. Zda se jednalo o politickou masku, za kterou byla jasně čitelná pravda, je otázka. Nutno dodat, že situace nebyla vůbec lehká. Československo by se tak pravděpodobně stalo iniciátorem války, kterou si okolní země nechtěly připustit. Nadále však existuje věčná otázka. Měl se národ bránit za každou cenu? 

5. října 1938 Beneš přijal usnesení z Mnichova a vzápětí abdikoval. Vlna mobilizace se vypařila jako pára nad hrncem a Československo zažilo ránu přímo do srdce. Hrdost a sebevědomí bylo pošlapáno a možné důsledky jsou patrné dodnes. 

Prezident Beneš a diktátor Stalin

Jeden z hlavních úkolů prezidenta Edvarda Beneše v době, kdy se nacházel v exilu, byl návrat předválečného uspořádání hranic Československa. Potřeboval tak politické požehnání silné velmoci, aby ve chvíli, kdy válka skončí, byla zapomenuta Mnichovská dohoda. Velká Británie otálela, a tak se Beneš rozhodl vyjednávat se Stalinem. V roce 1943 se tak v Moskvě podepsala Československo-sovětská smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. 

Prezident se zde naivně držel představy, že získá oporu v silném spojenci, ovšem evidentně neprohlédl, že na dlouhá léta nasměroval vliv nad Československém primárně na východ. Právě podpis této smlouvy je patrně největší chybou tohoto velkého státníka. 

Znovu je však nutné připomenout, že se nejednalo o lehkou situaci, ovšem vložit důvěru do rukou Stalina se v minulosti nikomu nepodařilo. Okolnosti února 1948 tak z velké části vycházejí nad diplomatickou cestou Beneše do Moskvy. Samotná politická elita Londýna jen nechápavě sledovala, o co se Beneš pokouší. 

"Slavné" dekrety

Na konci války bylo jasné, že německé obyvatelstvo, které ve většině případů kolaborovalo a ochotně zvedlo pravici, to v osvobozeném Československu nebude mít jednoduché. Národ udušený v protektorátu se tak velmi rychle pustil do domnělého viníka kruté druhé světové války. Rychlé soudy, popravy, likvidace obyvatelstva a mnoho velmi kontroverzních událostí se odehrálo na území poválečného Československa. 

Už během války se tak připravovalo mnoho dekretů, které by začaly platit po skončení války. Kromě znárodnění podniků se zásadní dokument týkal hlavně německé menšiny na československém území. Tomu měl být zkonfiskovaný majetek, odepřeno československé občanství. 

Beneš kromě oficiální zákonem podpořené cesty přistoupil k řešení německé otázky velmi nekompromisně ve svých prohlášeních. V podstatě tak svými slovy motivoval frustrované obyvatelstvo k tzv. divokému odsunu. Němců bylo z Československa odsunutou něco přes dva miliony.     

Zdroj: Historie cs, Přepište dějiny, Česká televize, Český rozhlas

KAM DÁL: Když byla Podkarpatská Rus naše. I dnes zde najdeme pozůstatky Československa.