Filip Obr: Před prvním focením jsem byl vyklepanej

Hotely? Jak ses k jejich focení dostal?

Moc jsem to neuměl, ale napsal jsem do všech hotelů: ,,Dobrý den, koukal jsem na vaše stránky a z fotografií, které jsem viděl, jsem byl poněkud zklamán.” (smích) Tohle jsem rozeslal asi na 100 hotelů, z 30ti mi přišla zpráva, ať jdu někam - protože jsem neměl žádný portfolium, vůbec nic. A potom mi zavolal člověk z Radisson Blu a říká mi: ,,No, tak se přijďte podívat.” A já jsem se podíval na jejich stránky, a ty fotky dělal jeden Američan Majk, to byly úplně topový fotky, v životě jsem neviděl nic lepšího v interiérové fotce. Tak jsem si říkal: sakra, to bude nepříjemný. Došel jsem tam, byl to můj první pětihvězdičkej hotel, takže všude mramory, zlatý sochy a tak. Tak jsem z toho byl takovej vyřízenej. A on prej: ,,No tak pojďte.” Zavedl mě do takového sálu, kde byl červený koberec za milióny a já si říkal, že to odněkud znám. Tak vyšlo najevo, že to fotil ten Majk, nejlepší interiérový fotograf světa. A on na mě: ,,Chceme, aby to vypadalo jako od něj.”

Potom se mě ptali, jakej mám foťák. A já v tý době jsem měl foťák 550D Canon, taková poloamatérská zrcadlovka, tak jsem řekl: ,,Samozřejmě, 5D Mark 2”, že jo. A oni: ,,Tak zítra uděláme testovací focení”.

Jenomže já neměl ten foťák. Takže jsem musel v té době sehnat 60 tisíc na foťák, tak jsem si popůjčoval úplně od všech kamarádů a ještě jsem nevěděl, jestli to vůbec dopadne. Takže když mě poslali na to focení, měl jsem ten foťák a byl vyklepanej, aby to dopadlo. Protože kdybych tu zakázku nedostal, byl bych 60 tisíc v mínusu. Tak jsem říkal tomu produkčnímu: ,,To je úplně poprvý, takhle velkej hotel.” A on: ,,No, všechno je jednou poprvý. Tak se snažte.” Nakonec to prošlo, fotili jsme celej hotel. Trvalo to asi rok, ale povedlo se to. Tak to byl můj úvod do profi fotografie.

Protože když už máte potom v portfoliu něco ze známějších klientů, tak je mnohem větší důvěra od těch dalších. Protože si řeknou: ,,Jo, když fotil tady tyhle, tak pro nás bude taky dobrej”. Takže fotografické jméno dělá hodně portfolio, nebo klienti, pro které jste pracovali.

Jak jsi se naučit fotit? Z jakých zdrojů jsi vycházel?

Nemám na to žádnou školu, nebo takhle - studoval jsem Hellichovku, ale obor Vydavatelství a reklama. Takže k focení jsem si musel všechno zjišťovat sám, ze začátku jsem jel metodou pokus omyl, potom různé placené kurzy na internetu. Když člověk ovládne zrcadlovku, takovej ten základ, kdy se naučí jednoduché věci, jak nastavit clonu, čas atd., tak už experimentuje a vždycky narazí na další problém, čímž si rozšiřuje v daném odvětví svůj obzor.

V kurzech tedy vycházíš ze svých zkušeností, nebo odborných zdrojů?

Určitě z odborných zdrojů, které jsou použity v praxi. Když se řekne profesionální fotograf, tak se tím zaprvé myslí, že se tím živí - jako profese, takže to je zdroj jeho peněz. A druhá věc, která specifikuje profesionálního fotografa, je to, že si dokáže poradit v každé situaci. Takže klient řekne: ,,Něco udělej” a vy zjistíte, že na to nejsou úplně nejvhodnější podmínky. Takže musíte neustále vymýšlet nové a nové způsoby, jak splnit klientovi přání. Takže tím vlastně získáváte spoustu nových zkušeností, jak fotit. A to potom lze předat dál lidem, na které není vyvíjený tlak od klienta, že jim stojí za zadkem patnáct lidí z produkce a chtějí mít poslaný fotky. A to, že není počasí, je nezajímá. Je to hodně o improvizaci a zkušenostech.

Kolik času ti zabere postprocessing fotek?

Začínal jsem u toho, kdy se fotografové předhání: ,,Na téhle fotce jsem strávil třicet hodin, na téhle dvacet pět hodin”, jenomže pak zjistíte, že v té postprodukce akorát opravujete za sebe chyby. Takže se spíš snažím fotit už tak, abych nemusel skoro vůbec do fotky sahat. Snažím se všechno nasvítit a mít od produkce všechno zajištěné tak, abych potom nemusel zbytečně něco přeretušovávat.

Třeba když jsme fotili na letišti soukromý jet, tak jsme chtěli mokrý beton. Aby se zrcadlilo to letadlo na ramveji a tak. Takže místo toho, abych tam složitě doretušovával beton, tak jsme zavolali letištním hasičům, oni přijeli s cisternou a celý nám to tam pokropili, odvezli letadlo, zas ho přivezli, a fotilo se. Někdy je jednodušší požádat lidi, jestli by vám mohli pomoct, než to potom všechno dělat v postprodukci.

Na co jsi dosud nejvíce pyšný?

Jsou to určitě ty hotelové řetězce, které fotím. Pro mě je velká čest, že můžu fotit pražské Hiltony, Radisson Blu, či Imperial a spoustu dalších pražských hotelů, které jsou na úrovni a jsem rád, že jsou spokojení s tím, co jim nabízím. I když mi občas tečou nervy z toho, co po mě chtějí. (smích) Tyhle hotely si drží vysoký standard a já jej dovedu udržet a naplnit dle jejich očekávání. Jsem rád, že si mě tam drží a že mě pořád cepují a mají se mnou trpělivost.

Co je pro tebe úspěch? Jak ho vnímáš?

Jako úspěch vnímám především to, že mám klienty, kteří se mnou drží dlouhodobou spolupráci. Protože to si myslím, že je hlavní úspěch profesionálního komerčního fotografa. Že má opravdu klienty, kteří jsou s ním spokojení a spolupracují s ním klidně tři, čtyři roky bez přestávky. A že už jsou ty vztahy takový, že když se jim něco nelíbí, řeknou si to na rovinu a není to tak, že přeruší spolupráci. Nebo že to není v tom stylu: Najít klienta, vytřískat z něj prachy a skončit. Ale že oni jsou ochotní dělat ústupky a já také, takže je to dlouhodobě fungující vztah. Tohle je pro mě úspěch komerční fotografie.

Co bys poradil začínajícím fotografům, kteří se chtějí focením živit?

Vertikalizovat se, tzn. zaměřit se na jeden obor a na něj se soustředit. Protože když budete fotit všechno, tak nebude to působit moc dobře. Když to vysvětlím na příkladu, tak když sháníte domů řemeslníka na rekonstrukci, také si raději najdete přímo specialitu na daný obor, než člověka, který přijde a řekne: ,,Já vám udělám úplně všechno.” Takže jako fotograf se zaměřit třeba na svatby, na portréty, a ještě k tomu bych to zúžil, protože svatebních a portrétních fotografů je spousta. Ale ještě třeba jenom portréty mužů. A opravdu se na to takhle specializovat. Tím si myslím, že je zaručený úspěch.

A pak ještě určitě prodávat fotky do fotobanky. Protože tam vás vycepujou editoři a jde o to, že takhle vás v Čechách nikdo cepovat nebude. Že klient nebo kamarádka na TFPčko neřekne: ,,Hele, máš to rozmazaný”, ale když do tý fotobanky nahrajete 100 fotek a oni vám vyházej 97 a řeknou ,,Máte to rozmazaný, špatný světlo atd.”, tak vás to bude nutit se zlepšovat. To je věc, která mně hodně pomohla. Mít zahraniční editory, kteří mi všechno nekompromisně vyházeli. A nepřestávat v tom. Přiznat svoji chybu, říct si, že je to fakt rozmazaný. Pokorně to přijmout a říct: ,,Jo, neumím to, musím se učit.”

Ve fotobance může začít každý?