Herec Jindřich Plachta: Jak je možné, že zůstal zarytým komunistou i po všem, co se dozvěděl?
Herec Jindřich Plachta se na televizních obrazovkách ukáže každý rok hned několikrát. Vždyť jeho role jsou nezapomenutelné, uvěřitelné a tak obyčejně lidské, že bychom se v nich rádi poznali téměř všichni. Kromě svého herectví ale stejně silně prožíval také oddanost komunistickým myšlenkám. Ve svém přesvědčení došel tak daleko, že zklamal i svého otce. Co všechno byl ochoten obětovat?
Jindřich Plachta je z těch, které můžeme označit za Pány herce. I když jeho cesta filmovým světem začala prakticky před sto lety, na jeho snímky se podíváme rádi i dnes. Přitom nechybělo mnoho a umělecký svět by o jednu ze svých zářivých hvězd přišel. Stačilo by, aby byl mladý Jindřich - tehdy ještě Šolle - trochu poslušnější a vyhověl otcovu přání. Ten totiž rozhodně nestál o to mít ze syna “komedianta”. Za mnohem praktičtější a jistější považoval (celkem právem) úřednickou kariéru. Jenomže budoucí známý herec měl na věc jiný názor a ten si nenechal vzít.
Jindřich Plachta svoje role zkrátka žil
Jaký byl vlastně Plachta herec? Někdo ho může považovat za spíše komediální postavu, jiní v něm ale vidí i spoustu talentu k rolím charakterním - a to i v případě, kdy se objevil právě v komedii. Jak bychom mohli zapomenout třeba na film Cesta do hlubin študákovy duše, kde jeho profesor Matulka baví svojí roztržitostí, ale zároveň dojímá skromností a nedůvěrou ve své obrovské vědomosti. Je to postava, která se dokáže naoko rozzlobit na studenty, ale v hloubi své profesorské duše je chápe a dokáže vnímat jejich pocity, pamatuje si sám sebe v jejich věku. To všechno se odráží v charakteru celé postavy.
Byl stejný jako jeho filmová role
To je jen jeden příklad za všechny jeho geniálně ztvárněné postavy. Byl zkrátka profesionálem každým coulem a se svojí postavou se doslova sžil. Například zmiňovaná skromnost profesora Matulky byla vlastní i jeho představiteli, který, ač skutečně vynikající herec, dobrovolně odešel z angažmá v Národním divadle s odůvodněním, že se nepovažuje za tak dobrého, aby mohl hrát ve Zlaté kapličce.
Komunista až do morku kosti
Stejně zapálený jako do herectví byl Jindřich Plachta také do svého přesvědčení o jediném správném světonázoru, tedy o myšlenkách komunismu. Přesvědčeného stoupence tohoto směru od jeho niterní víry neodradilo vůbec nic. Dokonce ani svědectví jeho blízkého přítele a původně také komunisty, spisovatele Vladislav Vančury, který měl možnost do kolébky komunistického hnutí vyjet a po svém návratu se dlouho nemohl vzpamatovat ze šoku, který tam utrpěl. Vyprávěl přátelům - a rozhodně nevynechal ani Jindřicha Plachtu - o příkořích, kterých byl svědkem.
Pak už to komunisté už přehnali, došlo i Plachtovi
Sám Vladislav Vančura se z příklonu ke komunistům rychle vyléčil, ale jeho kamarád Plachta zůstal věrný dokonce i po prvních náznacích a akcích, které vedly k vykonstruovaným procesům se Slánským a dalšími později popravenými soudruhy, i když to už začínalo být i na tohoto nedostižného herce přece jen trochu moc. Přesto i dál opovrhoval vším, co bylo cítit po kapitalismu nebo snad bohatství na úkor ostatních. Ve své oddanosti takovým myšlenkám došel již dříve dokonce tak daleko, že odmítl dědictví po svém otci. Přece se nemůže stát majitelem činžáku, to by se patrně nemohl podívat ani do zrcadla. Jeho otec to ale do svých posledních dní nesl jako velikou zradu vlastního syna.
Jindřich Plachta myslel dobro vážně
I když bychom se mohli pozastavovat nad jeho vírou v komunistické myšlenky, jen těžko by mu jeho přátelé většinou upírali snahu o pomoc, i když i o takových případech se psalo. Známý je ale případ, kdy za války skrýval odbojáře Jana Ziku, hledaného nacisty. Co by se stalo, kdyby byl takový člověk u něj v byte nalezen, si jistě všichni dovedeme představit. Jindřich Plachta si ale s Němci nehodlal zadat a vytrvale odmítal jejich “nabídky ke spolupráci” na filmech.
Podařilo se mu to dokonce i tak, že se raději nechal zbytečně operovat, než by takovou práci nuceně přijal. Na konci války přijela vojska z východu a záchrana ze Sovětského svazu byla pro Plachtu dalším povzbuzením a u svého přesvědčení tak zůstal až do smrti, která si jej našla již ve dvaapadesáti letech, tedy v roce 1951, kdy podlehl zrádné rakovině jater.
Zdroj: Jindřich Plachta: Cesta do hlubin hercovy duše (P. Taussig), csfd, wikipedie
KAM DÁL: Císař a král Karel IV.: O italském atentátu na čtrnáctiletého kluka nás ve škole neučili. Zachránila ho víra v Boha.
