Heydrichovi chtěla zachránit život. Marie Navarová si tím zásadně změnila osud
Osud někdy umí být zlomyslný. Bývalá zdravotní sestra Marie Navarová by o tom mohla vyprávět. Když 27. května roku 1942 jela tramvají do Kobylis, stala se svědkem útoku na říšského protektora Reinharda Heydricha a jako jedna z prvních mu přispěchala na pomoc. V tu chvíli netušila, že se její život tragicky změní.
Marie Navarová pravděpodobně netušila, komu běží na pomoc. Až u zraněného muže zjistila, že se jedná o říšského protektora Heydricha. Zkontrolovala zdravotní stav tyrana a zastavila projíždějící automobil, který s ním poslala do nedaleké nemocnice Na Bulovce. To stačilo k tomu, aby se hned třikrát dostala před soud. Nejprve odměna, pak vězení a odsouzení za kolaboraci. Osudný den poslal její život na cestu lemovanou těžkými dramaty.
První pomoc zločinci
Profesionální útok československých parašutistů bychom měli mít všichni dobře zapsaný v paměti. Jozef Gabčík se nejprve pokusil říšského protektora zastřelit, ale zaseklý náboj v samopalu mu neumožnil provést krvavý ortel. Jan Kubiš zareagoval duchapřítomně a směrem k automobilu hodil bombu.
Ta prorazila karoserii a střepiny z ní fatálně zasáhly Heydrichovo tělo. Po krátké přestřelce se aktéři útoku rozutekli a lidé z projíždějící tramvaje vytvořili hlouček kolem sténajícího těla nenáviděného nacisty. Marie Navarová se zachovala tak, jak jí předurčila bývalá profese. Nešlo o promyšlený čin kolaborace, ale zcela logickou pomoc, bez ohledu na to, kdo je jejím „pacientem“.
O tom, že čin nebyl rozhodnutím kolaboranta, ale zdravotní sestry, svědčí kroky bezprostředně po celé osudové události. Místo toho, aby se jako jeden z očitých svědků útoku hlásila na služebně, pokusila se v tichosti a velmi rychle zmizet. Až když nacisté veřejně hlásili, že hledají blonďatou ženu, která pomohla protektorovi, přišla se přihlásit. Jinak by jí kvůli neuposlechnutí výzvy hrozil klidně i trest smrti.
Krvavé odměny
Nacisté měli velmi zdařilý systém, jak národ polámat zevnitř. Stačilo povrchní svědectví a odměna za spolupráci byla na světě. Tím často záměrně diskreditovali některé české občany, aby z nich v tisku mohli vytvořit kolaboranty.
Marie Navarová nebyla výjimkou. Nejprve dostala tisíc říšských marek a dalších dvacet tisíc získala při rozdělování celkové odměny. O tom, že pozdější odsouzení za kolaboraci bylo absolutně liché, svědčí také to, že byť peníze přijala (protože musela), část věnovala na charitu a ze zbylých peněz chtěla postavit zdravotní zařízení pro děti vězňů. Navarová však byla skoupá na slovo při popisu českých parašutistů, proto byla stále pod nacistickým drobnohledem.
Kolaborace nebo výmysl?
Prvky kolaborace bychom v příběhu Marie Navarové mohli najít díky stykům s některými představiteli gestapa. Její manžel byl pracovník v pankrácké věznici a doma často hostili velitele věznice Paula Soppu. Schůzky však probíhaly hlavně kvůli práci v odboji. Styky s nacisty využívala k získávání informací o tom, kdo a kde je zavřený či kam se chystá jeho převoz.
Prokazatelně také pomáhala tím, že vězňům tajně nosila jídlo a zprostředkovávala jejich korespondenci. To vše za cenu loajality ke konkrétním nacistům. V roce 1944 však byla její odbojová činnost odhalena. Marie Navarová tak zbytek války strávila v Malé pevnosti Terezín. Na základě několika svědectví je patrné, že i zde velmi ochotně pomáhala nemocným či zraněným vězňům.
Komunistická oběť
Marie Navarová tak na konci války musela čelit novému nastupujícímu systému, který hledal exemplární případy zrádců a kolaborantů. Přestože se pod jejím jménem ve spisu sešla desítka záznamů, které vypovídají o odbojové činnosti, byla nakonec v roce 1948 odsouzena na osm let za zločin proti státu.
Hlavním důvodem byla pomoc zraněnému Reinhardu Heydrichovi. Odsouzen byl i její manžel Oldřich Navara, který po propuštění v roce 1953 spáchal sebevraždu. Jeho žena však proseděla několik dlouhých roků ve vězení. Ze zdravotních důvodů byla propuštěna po šesti letech.
S nálepkou kolaborantky, která pomohla té největší zrůdě v protektorátu, umírá v roce 1966. Její příběh je smutnou ukázkou toho, jak krutá a nespravedlivá byla etapa dějin 20. století. Zdravotní sestra pouze vykonala svoji povinnost, nacisty byla odsouzena pro odbojovou činnost, aby nakonec skončila na několik let v komunistickém vězení jako kolaborantka.
Dnes, byť pozdě, se jejím příběhem zabývá čím dál více historiků, ale také literátů. V roce 2010 o ní napsal knihu významný spisovatel Arnošt Lustig.
Zdroje: Historie cs, Česká televize, Případ Marie Navarové, pravednes.cz
KAM DÁL: Symbol zrady. Mluvil Karel Čurda dobrovolně, nebo z donucení?
