Hrdinka, kterou Češi zatratili: Růženu Vackovou by přitom měli pro její statečnost obdivovat
Osud Růženy Vackové je nespravedlivě mimo všeobecné povědomí. Její boj a nezdolná vůle neuhnout však mohou inspirovat celý národ. Žena, která si prošla těmi nejtěžšími žaláři, se dokonce díky konci války vyhnula trestu smrti. Čím si to všechno zasloužila?
Jako kdyby studenti v naší zemi byli jediní, kteří mají odvahu. Ať šlo o demonstrace v roce 1939, které byly osudné Janu Opletalovi a Václavu Sedláčkovi, nebo ty revoluční v roce 1989.
V naší historii bychom našli i další příklad vzedmutí odporu, který vzešel z iniciativy studentů. Jednalo se o protestní pochod vysokoškoláků na Pražský hrad v únoru roku 1948. Nesouhlas s nově se formující komunistickou diktaturou byl policií potlačen a mnoho z přítomných demonstrantů díky svému názoru nemělo v budoucnosti na růžích ustláno.
Mezi nimi byla i Růžena Vacková. Ta se demonstrace účastnila jako jediná profesorka Karlovy univerzity, společně s několika málo pedagogy. Za svoje gesto byla také režimem uvězněna na dlouhých 22 let. Možná i díky zkušenosti s nacistickými žaláři ji v boji proti bolševikům nebylo možné zlomit.
Trest smrti
V rodině polozapomenuté hrdinky našeho národa byl odpor vůči silnějšímu evidentně normou. Za druhé světové války byli nacisty popraveni její bratr a švagr.
Ona sama pak byla pro přípravu velezrady v únoru roku 1945 odsouzena k trestu smrti. Jen konec války jí zachránil život. Několik měsíců v žaláři ji však zocelilo, takže byla připravená hájit morální hodnoty i v budoucnosti.
Vzdor za každou cenu
S několika málo pedagogy se vydala podpořit studenty v předem prohraný boji, který její život určil na zbytek života. Dalo by se dokonce říct, že boji za svobodu obětovala celý svůj život. Tím, jak neochvějně a odvážně stála čelem proti silnějšímu soupeři, lze její konání připodobnit k osudu Milady Horákové, s tím rozdílem, že nebyla popravena.
Studenti i pedagogové, kteří se demonstrace zúčastnili, byli následně z fakulty vyhozeni. Růžena Vacková se jich hlasitě zastala, čímž urychlila i svůj osud revoltující ženy v beznadějné opozici.
A znovu to vězení
Bezprostředně po Vítězném únoru v roce 1948 těm bystřejším docházelo, že se kormidlo našich dějin obrací na východ a svoboda a demokracie ustoupí autoritářské diktatuře. Ten, kdo nejde s námi, jde proti nám. Taková přesně byla Růžena Vacková, kterou komunisté zatkli v roce 1952 a o několik měsíců později byla odsouzena za vyzvědačství a velezradu ve vykonstruovaném procesu k 22 letům vězení.
Tím se však režimu nepodařilo její odpor zlomit. Za těch několik let vystřídala řadu káznic, kde byla uvězněna, a tajně v nich dokázala formovat určitý druh společenství. Snažila se totiž úspěšně vytvořit tajnou vězeňskou univerzitu, kde inspirovala několik žen k odporu, třeba i hladovkou. Pro mladé vězenkyně byla autoritou, která ochotně pomáhala v nesnázích.
Na svobodě boj pokračuje
Když byla Růžena Vacková po dlouhých letech ve vězení propuštěna v roce 1967, tak ve svém boji neustala. Většina politických vězňů z padesátých let už se z únavy a nalomené páteře opakovaně neangažovala. Růžena Vacková byla však výjimečná osobnost. Spoluzaložila organizaci K 231 a podepsala Chartu 77.
Během normalizačních let pořádala bytové semináře – stejně jako v padesátých letech, kdy ve vězení přednášela o filosofii, archeologii, o duchovním životě, ale také dějinách umění. Růžena Vacková nakonec zemřela v roce 1982 v Praze.
Dodnes je skoro neznámou postavou našich dějin, která však svým osudem a konáním zaslouží více obdivu i po svém životě. Vzdělaná žena s obrovským morálním kreditem dokázala odpouštět i svým nepřátelům. To z ní dělalo těžkého soupeře, ale zároveň neuvěřitelně inspirativní osobnost.
Zdroje: redakce, rozhlas.cz, nascr.cz
KAM DÁL: Nebezpečné filmy, které chtěli komunisté vymazat. Věra Chytilová měla cenzory na háku.
