Gestapo zabušilo na dveře Petřekova bytu brzy ráno. Moc dobře věděl, kdo buší na dveře, i bez německých rozkazů, aby otevřel. Nějakou dobu je již očekával, byl to právě on se skupinou dalších pravoslavných kněží, kteří ještě před atentátem nabídli kryptu chrámu sv. Cyrila a Metoděje jako úkryt. Byl podroben tvrdému mučení, na které se přišel osobně podívat také K. H. Frank. Z Petřeka nic nedostali, nepovedlo se jim jej zlomit ani po dobrém. 

Nacisté z něj udělali lapač kulek 

Při boji v chrámu si Petřeka nacisté vzali jako živý štít. Když se přestřelka přesunula z kůru do podzemních prostor, byl nucen, aby k nim promluvil. Nakonec se podvolil, ale jeho zvolání bylo spíše komické: „Tady kněžská osoba, oni mi zde říkají, že se máte vzdát.“ Poté se z krypty ozvalo: „Češi se nikdy nevzdávají!“ Osud hrdinných parašutistů je všem znám, poslední kulku si ušetřili pro sebe. Petřekův osud ovšem ještě nekončil, před soud se dostal až v září, do té doby si prošel tvrdými výslechy.

Z protokolů, které gestapo vyhotovilo, vyplývá, že to byl právě kněz Petřek, kdo se staral o spojení s parašutisty, ukrytými v kryptě, kdo jim nosil jídlo, a dokonce vynášel kyblík, který měli jako toaletu. Nacisté jeho popravu odložili, podařilo se jim zatknout odbojáře Vaňka a mysleli si, že by z Petřeka mohli něco o něm „vytáhnout“. Pochopitelně se tak nestalo a po výslechu byl popraven. Když předtím do cely vběhl esesman, otázal se Petřeka, jestli chce proti trestu smrti podat odvolání, ten však nebojácně zakřičel: „Nein!“

Malý otec Palacký 

Jeho život začal ve vlastenecky založené rodině, která velmi podporovala nově vzniklou republiku. Oba jeho rodiče byli intelektuálové a učitelé, Vladimír měl ještě dalších osm sourozenců. Původně bývali katolíci, ale přestoupili do pravoslavného (ortodoxního) křesťanského prostředí a znali se s biskupem Gorazdem, který byl také původně katolickým knězem. Poté, co Vladimír Petřek přestoupil k pravoslaví, byl v Bělehradu vysvěcen na biskupa (1922). Vladimír vykazoval cit pro humanitní zaměření již v dětství, ve čtrnácti letech mu ostatní děti říkaly „otec Palacký“ pro jeho zodpovědnost, trpělivost a touhu vysvětlovat věci. Již tehdy přednášel ostatním dětem o Kantovi, ty nejspíš vůbec nechápaly, o čem mluví. Část svého mládí prožil v Srbsku, kde studoval na pravoslavném lyceu, poté mu bylo nabídnuto teologické studium na univerzitě v Bělehradě.

Humor na rtech, morálka v srdci 

Svou budoucí manželku Jiřinu Reinlovou potkal v Rožnově pod Radhoštěm. Když chtěl vykonávat kněžské povolání, musel být ženatý. Z jeho dopisů, které psal své lásce, je možno vyčíst, jaké měl hodnotové zaměření. Píše jí například o štěstí a o jeho nestálosti, která nutí lidi stále uspokojovat své touhy. Podle něj není cílem člověka hledat v životě štěstí, ale „vytesat“ z člověka mravní osobnost. V jednom ze svých listů zase píše krásnou větu: „V životě je dobré býti vždy tak trochu nevážným.“ Skvěle to vystihuje jeho osobnost, on sám na smysl pro humor nezanevřel ani v nejtěžších chvílích. Když si pro něj přijelo gestapo, žertoval s dcerami, že jsou tak důležití, že pro ně poslali autobus, gestapáci totiž přijeli ve velkém počtu v autě, které skutečně autobus připomínalo. Jeho sourozenci jej vždy podporovali a byli to lidé podobného ražení, ze vzkazu jeho sestry se můžeme poučit i nyní: „Nic nepřijde samo, o všechno se musí bojovat, o svobodu zejména, každá generace musí tím řetězem zatřást.“

Tajný odbojář 

Petřek byl napojen na legendární odbojovou skupinu Obrana národa. Jeho manželka zůstávala žít na Valašsku, ke kraji měla citové vazby, a manželé tak žili každý jinde, nikoliv však kvůli neshodám. Právě ve Valašském Meziříčí fungoval Vladimír Petřek jako spojka. V březnu roku 1939 spolu s dalšími pravoslavnými bratry – biskupem Gorazdem, farářem Václavem Čiklem a předsedou církevní obce Janem Sonnevendem – začali Židům vystavovat křestní listy, aby je zachránili před deportací.

Krypta nebyla jako úkryt použita při atentátu poprvé. Již dříve zde ukrývali křesťanského odbojáře a také zbraně. Životní pouť Vladimíra Petřeka na tomto světě skončila na Kobyliské střelnici, kde byl 4. září 1942 popraven, po své smrti byl prohlášen za mučedníka a svatořečen. 

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Kradli jsme, přiznávají starší manželé. Co se dělo za komunistů, když na to měl člověk žaludek?