Lenka Pastorčáková: Chtěli mi uříznout hlavu. To bylo daleko horší než Zemanův aligátor

Lenko, nechybí vám jako mluvčí pražské zoo akce, reportáže? Přeci jen jste prošla pořady na Nově, Primě i v České televizi a teď mezi zvířátky...
Víte, že ani ne? Za prvé proto, že řeším i spoustu jiných věcí, než jsou zvířátka. Akce mám víc než dost. A za druhé jsem v těch televizích byla vlastně tak trochu omylem, i když jsem tam vydržela docela dlouho. Vždycky jsem totiž chtěla dělat novinařinu jako takovou, hlavně psát. Kamery mi tedy nechybí vůbec. Možná to tak nevypadá, ale jsem vlastně introvert. Před každým živým vstupem nebo moderováním politické debaty jsem bývala hodně nervózní. Dost jsem trpěla, opravdu nemohu říci, že by mi na mě namířené kamery dělaly dobře.

To skoro vypadá, jako byste si úplně nejvíce užívala samotu a klid...
Přesně tak to je! Úplně nejraději trávím víkendy celý den na terase, nevyjdu z bytu. Kolikrát se zapírám i před kamarády. Tímto se jim omlouvám, ale oni mě už znají. No, a představte si, že člověk jako já pak pracuje před kamerami. I na dovolenou někdy jezdím sama.

Chcete se tedy vrátit k psané žurnalistice, nebo jste spokojená v zoo?
Vyhovuje mi to teď tak, jak to je. Samozřejmě nikdy nevím, kam mě život zanese, nikdy jsem neplánovala a nedělám to ani dnes. A musím říci, že práce v zoo mě vážně naplňuje. Málokde zažijete takovou partu profesionálů a borců. Sice jsem nikdy nepatřila k lidem, kteří si myslí, že zvířata v zahradách jsou chudáci a že zoo dělá více škody než užitku, ale i tak se mi prací v zoo otevřely ještě zcela nové obzory, vidím teď, co všechno lidé konkrétně z pražské zoo dělají třeba pro to, aby se koně Převalského dopravili do Mongolska, supi do Bulharska – na skalní niku, v Kamerunu máme fantastický projekt Toulavý autobus a tak dále. Té energie, co všechno se musí vyřešit, aby vše klaplo, to je neuvěřitelné. Opravdu klobouk dolů.

Když se ještě na chvíli vrátím k té práci před kamerou, jaký pořad byl pro vás nejtěžší?
Asi 168 hodin. Je to pořad, který jde proti proudu, dívá se na svět z jiného úhlu. Tam jsem zažívala největší stres i proto, že mi často někdo volal či psal, aby mi nadával, nebo dokonce vyhrožoval. Dokonce se objevila výzva, aby mi a mé nadřízené někdo uřezal hlavu. Musela to pak řešit policie. A také jsme nad reportážemi často seděli až do rána. V pátek natáčíte, v sobotu jdete do střižny a musíte to prostě dokončit. Často jsem uvažovala o tom, že si do kanceláře vezmu spacák, protože se mi nevyplatí jezdit domů. I přes to přese všechno, nebo možná i právě proto, tento pořad byl a je moje srdeční záležitost a lidé, kteří jej připravují, moji blízcí přátelé.

Bylo už to tenkrát tak, že jste leželi v žaludku mnoha politikům, nebo to ještě nebylo tako „hustý“ jako dnes?
Vždycky se něco našlo. Ono je to asi z povahy toho pořadu, stejně tak jako Reportéři ČT. Všechny pořady tohoto typu to mají podobně.

Mimochodem, vzpomínáte na Zemanova aligátora?
No, na to nejde zapomenout, protože vám to neustále někdo připomíná. Já to ale brala jako veselou taškařici, nijak se mě to nedotklo, ani mi to nezpůsobilo žádnou újmu. Prostě taková veselá historka s panem prezidentem. Ono když by někdo rád viděl vaši uřezanou hlavu, tak tohle je proti tomu vážně sranda.

Odcházelo se z toho politického a televizního kolotoče snadno?
Musím říct, že se mi ulevilo. Politikou jsem žila, ráno jsem se probudila a dřív, než jsem si vyčistila zuby, pouštěla jsem nahlas zprávy. Zkontrolovala jsem všechny možné servery, české i zahraniční. Jasně, pořád zejména naši politiku sleduji, ale už to není tak hektické. Neříkám, že se k ní už nikdy nevrátím, ale momentálně jsem za klid od ní ráda.

Jaké bylo pracovat pro pana Drahoše v kampani, která byla místy hodně vyhrocená?
Nebylo to jednoduché. Tolik nenávistných mailů nebo zpráv na messenger mi nepřišlo ani v té 168. Ale asi je to pochopitelné. Na druhou stranu i tak bylo pořád víc povzbudivých a děkovných zpráv. Beru to všechno jako dobrou zkušenost, dalo mi to hodně.

Lenko, jste žárlivka?
Jak se to vezme. Vůbec nechci říkat, že ani trochu nežárlím. Ale na druhou stranu, když jsem viděla opravdové žárlivce, myslím ty chorobné, tak si troufám říct, že žárlím docela v rozumných mezích.

Je evidentní, proč se ptám. Nedávno vám vyšla kniha právě s názvem Žárlivka. Proč tohle téma?
Bylo mi blízké, žárlení jsem zažila z obou stran. Vím, co lidé na obou stranách prožívají. Ovšem čím si procházejí ti opravdu nemocní, tak to je docela něco jiného. Hodně jsem si toho před napsáním knihy nastudovala, zjistila, dělala různé rozhovory. Zastávám názor, že spisovatel (a vlastně i novinář) by měl tématem žít, vcítit se do něj a ponořit se co nejhlouběji.

Takže jste se setkávala s lidmi, kteří chorobně žárlí?
Přesně tak, pomáhali mi to většinou zprostředkovat psychologové, ale sledovala jsem i různá fóra, která jsem na toto téma našla. To vše se pak v knize odráží. Například situace, kdy hlavní postava – Renáta -  jede s manželem v autě a najednou si všimne, že on kouká na billboard, kde je polonahá modelka, a doma mu kvůli tomu udělá scénu. Jde o situaci, kterou v jedné diskusní skupině popisovala dívka, která se prý nemůže s manželem ani dívat na televizi, aniž by nezačala žárlit na nějakou herečku či modelku z reklamy.

Čerpala jste i z vlastní zkušenosti?
To ne. Tohle téma jsem si vybrala spíš proto, že je u nás stále velkým tabu. Není pořádně uchopené a řešené. Podobně jsem to měla i v novinařině, baví mě na věci koukat z jiných úhlů pohledu, z těch méně tradičních. A vlastně mě napadlo napsat knihu o žárlení už na vysoké škole. Jeden student se ptal profesora, co by měl dělat, když má doma chorobnou žárlivku. Odpověděl mu, aby utekl, dokud je čas. Já jsem si říkala, no jo, ale co tedy s takovými lidmi, s chorobnými žárlivci? To je jako vyselektujeme někam na ostrov a tam budou žít spolu? Pro mě je to nemoc jako každá jiná. Přijde mi líto, že se ti lidé musejí stydět za to, že žárlí. Ani se je nesnažíme pochopit, natož jim pomoci. Zaznamenala jsem i názor, že by se žárlivci vůbec neměli rozmnožovat. To se mi nelíbí. Dříve, než někoho odsoudíme, měli bychom se pokusit s ním pracovat. Řešit problém, ne odsuzovat.

V mnoha diskusích na internetu se objevuje, že hlavní hrdinka vaší knihy je nesympatická, odporná...byl tohle záměr?
Záměr úplně ne, i když mi bylo jasné, že se to stane. Je to přesně o tom, že žárlivci vzbuzují odpor, opovržení. Ale ti, řekněme více empatičtí čtenáři (aniž bych chtěla tvrdit, že kdo nesoucítí s mou postavou, je necita, to vůbec ne), se do role Renaty vcítit dokázali. Je to spíše půl na půl, jeden tábor ji nesnáší, druhý jí fandí, nebo ji minimálně chápe. Lidé mi píší i to, že teprve díky mé knize pochopili, jak strašný a ubíjející život žárlivci musejí mít.

Co dál, chystáte se napsat další knihy?
Mám jich rozepsaných hned několik už pěknou řádku let. Nemohla jsem se rozhodnout, kterou „doklepnout“ jako první. Padlo to na Žárlivku a teď uvidím, která bude další. Možná příběh televizní reportérky, pak v hlavě nosím jedno fantasy, ale tam zatím opravdu vůbec nechci více prozrazovat. Zkrátka uvidíme.

Chtěla jste někdy skončit prací jako zaměstnání a prostě jenom psát?
Na jednu stranu bych chtěla a na druhou stranu tam jsou dvě věci, které tomu brání. Za prvé uživit se v Česku jako spisovatel je téměř nereálné, i ti nejlepší k tomu mívají ještě něco, čím se musí takzvaně přiživovat. A pak ta práce v zoo, jak už jsem říkala, mě opravdu naplňuje a baví.  

Co film podle předlohy vaší knihy...?
Nechci nic zakřiknout a říkat něco konkrétního. Ale jedna vlaštovka už přiletěla, jedna nabídka na zfilmování opravdu přišla, byť je to zatím ještě v rovině „sondování terénu“. Sama bych si na něco takového ani nepomyslela, spíš bych si myslela, že na zfilmování moje kniha moc není. Přeci jen je Žárlivka hodně o vnitřních pocitech, což mi pro film přijde těžko uchopitelné, ale prý by se s tím popasovali. To by bylo samozřejmě skvělé a pro mě velká čest.