Matěj Burda ze skupiny Come and Play: Ty teď posloucháš Rottrovou? Nojo, mě to baví

Jak se kapela Come and Play dala dohromady?
Kapela v původním složení vznikla v roce 2008 na středních školách v Opavě. Pak se v průběhu let několikrát obměňovala a já tak začal považovat za dovršení jejího vzniku až přechod na vysoké školy v roce 2013, kdy se nám ustálila sestava a začali jsme naplno a kontinuálně pracovat a fungovat jako kapela. Tedy jezdit koncerty, točit písničky a vydávat klipy.

Co všechno už máte za sebou?
Máme za sebou několik studiových nahrávek, EP Heaven, které produkoval Dušan Neuwerth, přes stovku koncertů v hospodách, klubech i na velkých festivalech, klipy na Youtube i na Óčku či předskakování zahraniční kapele. Tedy zkrátka vše, co by kapela ve svém životopise měla mít. Jen na svou první dlouhohrající desku stále čekáme a možná se i dočkáme!

Nastala někdy chvíle, kdy jste měli chuť na všechno se vykašlat?
Tahle otázka mě baví! Proto se trošku víc rozepíšu… Kapela je strašně složitý organismus, ve kterém musí fungovat spousta procesů, aby mohl přežít. Protože nikdo není v kapele na fulltime, pracujeme, studujeme vysoké školy a k tomu všemu ještě na různých místech po republice, je někdy obtížné skloubit naše diáře, priority a časové harmonogramy v prostoru. Vždycky, když to začíná být nesnesitelné a člověk má být v jednu chvíli na více místech, tak zvažujeme, jestli už bohužel nenastal ten čas nějakou věc pustit. Nám se zatím vždycky podařilo nějakým kompromisem kapelu zachovat. Je to práce i zábava, radost i utrpení, generátor energie i vyšťavovač. Ale máme k dispozici něco, co není samozřejmostí. Co se nezrodilo jen tak a čeho si můžeme vážit, co nám přináší nové zážitky a nevšední dny, na které přeci jen budeme vzpomínat spíš než na úterý v kanceláři. Jak říká jeden můj kamarád „u muziky já su chlap“, a proto bych pustil spíš tu tužku na stůl, než dal z ruky kytaru.

Texty vašich písniček jsou anglické. Není to nějakým způsobem limitující?
To je taková až téměř tradiční polemika současného muzikantského diskurzu. Jestli česky, nebo anglicky. Limit vytvářejí česká rádia a vydavatelství, která protěžují české texty, a to jde v ruku v ruce s obchodní prospěšností kapely. Limit si vytvářejí i sami umělci, kteří se rozhodují, jestli se orientovat na český trh, nebo dobýt svět. Druhá věc je, že schopnost užívat angličtinu a rozumět jí u nás není takovou samozřejmostí jako například ve Skandinávii, a to se odráží i v tom celkovém nastavení potenciální posluchačské základny. Limit angličtiny je v tuzemských příležitostech, ale naopak tvoří výhodu v těch přeshraničních. Je to ale volba každého interpreta a z té by měla v prvé řadě vyzařovat přirozenost, i kdyby si zvolil, že bude zpívat vlastním vymyšleným jazykem. Některé kapely přešly z angličtiny na češtinu a ne všem to prospělo. Možná získaly větší komerční příležitost, ale ztratily svou osobitost, a dokonce i význam v textech. Možná jim i někteří fanoušci přeci jen víc rozuměli v angličtině než v češtině.

A jak se ti anglické texty píšou?
Já jsem začal psát texty v angličtině, šlo mi to přirozeně a u britpopového žánru to pochopitelně dávalo smysl. Dříve jsem poslouchal většinou jen zahraniční kapely a tak nějak byla pro mě hudebním jazykem číslo jedna angličtina. Když dělám hudbu, automaticky u toho přemýšlím v angličtině, i když to není můj rodný jazyk. Je to ale i otázka zvyku a schopností. Myslím, že se člověk dokáže naučit pracovat s jakýmkoliv jazykem, když jej bude používat, číst v něm, mluvit v něm a poslouchat v něm hudbu.

Nepřemýšlel jsi někdy, že bys psal písničky s českými texty?
Už jsem jich pár napsal a jednu jsme s Come and Play dokonce hráli na koncertech, jmenuje se „Pluji za Tebou“. Chtěli jsme to zkusit, je to velká změna. Nebylo to ale vůbec jednoduché, musel jsem se učit pracovat s vlastním rodným jazykem od začátku. Poslouchal jsem české kapely, četl básničky a zkoušel psát. Trvalo to rok, než jsme zahráli první českou písničku, a teď už postupně dokončuji celý český set a jsem zvědav, co na to řekne kapela a jestli se rozhodneme jít touto cestou, nebo právě z důvodu zachování přirozenosti a autenticity zůstaneme u angličtiny. Čeština je zbraň, ale dvojsečná. Může obrovsky pomoct, ale taky uškodit. 

V minulém roce obdržel písničkář Bob Dylan Nobelovu cenu za literaturu. Porota Nobelovy ceny tím naznačila, že hudební texty lze pokládat za plnohodnotná umělecká díla. Jak vnímáš své texty ty? Dokážeš si je představit samostatně, bez hudebního doprovodu?
Já si osobně myslím, že jsem docela folkař. I když si kolikrát říkám, že zrovna v Česku je to docela vražedná kombinace. Píšu písničky, na které se moc nedá tančit, a protože jsou v angličtině, tak jim ani většina lidí nerozumí :-). Nicméně většina písniček vznikala jen s kytarou a úloha textu byla vedle hudby neméně důležitá. Konkrétně texty písniček To The Last Page nebo Million pairs of Shoes jsou moje nejoblíbenější a považuji je za dotažené – vhodné i pro recitační soutěž :-).

Jaké jsou tvé hudební vzory? Je nějaký interpret, u něhož kapela hledá inspiraci?
Hodně mě poslední dobou baví Jake Bugg, který propojuje britskou indie kytarovou scénu s návratem ke kořenům country, blues a rock’n‘rollu. Pak mě vždycky bavily Hurts, staré Coldplay, IAMX, Pink Floyd a Dry the River. Momentálně hledám inspiraci i u českých interpretů, kde se učím, jak pracovat s textem. Například David Stypka, Nebe, Jarek Nohavica, Marie Rottrová, Karel Gott nebo Michal Hrůza. Kamarádi občas sledují, co poslouchám na Spotify, a pak mi píšou zprávy „tyvole ty teď posloucháš Rottrovou?“ Nojo, mě to baví.

Co má kapela dále na programu?
Celý letošní rok jsme měli pauzu. S klavíristou Honzou jsme státnicovali a dokončovali školy, bubeník Vojta studuje celý rok v zahraničí, naše houslistka Barča čeká každou chvílí mimčo a basák Pavel začal hrát s Michalem Hrůzou. Na programu je tedy vrátit se v novém roce s novým materiálem a začít zase hrát!