Monika Načeva: V umění musí být vášeň, jinak to nemá cenu. Píseň jsem vytvořila i z Kafkových dopisů
Monika Načeva představuje jeden z nejosobitějších hlasů mezi současnými českými hudebníky. Texty k jejím písním skládal Jáchym Topol, nyní Monika Načeva zhudebňuje básně Sylvy Fischerové. Jak se s takovými texty pracuje? A jaké má zpěvačka plány? Na to jsme se ptali v rozhovoru.
Na konci března vystoupíte v rámci festivalu Struny dětem spolu s kytaristou Michalem Pavlíčkem a se smyčcovým kvartetem Pavla Bořkovce. Na jaké vystoupení se můžeme těšit?
S Michalem Pavlíčkem a s Pavel Bořkovec Quartetem hrajeme výběr nejsilnějších skladeb z doby spolupráce se spisovatelem a básníkem Jáchymem Topolem, který jsme živě nahráli v roce 2016 ve Studiu A Českého rozhlasu. Tyto písně, hlavně z mých prvních alb Možnosti tu sou… a Nebe je rudý, jsou stále živé a mají velký úspěch u publika. Díky krásné aranži Matěje Kroupy a Alexeje Aslamase pro smyčcový kvartet ještě více vynikne Topolova poetika.
Navštívíte festival i jako divák? Co z programu byste doporučila?
Myslím, že asi stojí za to navštívit program celý. Doporučuji strávit čas společně a tímto způsobem. Je to vůbec krásný počin uspořádat takový inteligentní rodinný festival.
Je známo, že zvlášť v posledních letech často spolupracujete se Sylvou Fischerovou, jejíž texty zhudebňujete. Proč zrovna ty?
Se Sylvou Fischerovou jsme se osudově potkaly na Festivalu spisovatelů Praha kolem roku 2011 a hned jsme si padly do noty. V té době jsem podvědomě hledala dalšího svého kmenového básníka... a Sylva mi perfektně navázala na Topola. Hned jsem se ponořila do jejích sbírek básní a udělala si výběr těch, které mě nejvíc oslovují, pak jsme se začaly scházet a pracovat... až z toho vznikl materiál pro moji desku s kytaristou Justinem Lavashem, který se perfektně hodil pro Justinovu bluesovou kytaru. Natočili jsme CD Milostný slabiky v roce 2013. Další zhudebněné básně od ní jsou na mé zatím poslední desce, vinylu Průvan v hlavě z roku 2017.
Text, který zhudebníte, je většinou poskládaný z několika již napsaných básní. Podle čeho si básně vybíráte?
Pročítám sbírky a vše, co mě zaujme, si poznamenávám... můžou to být i fragmenty, se kterými potom dál pracuji, samozřejmě za dozoru autora... básně si vybírám podle citu a intuice.
Už Sylva Fischerová napsala nějaký text speciálně pro vás?
Ne, ještě ne... ale přepracovala pro mě některé básně... je to vlastně ponoření se do tématu a znovu prožívání i pro ni.
Sylva Fischerová však není jediná, jejíž texty jste zhudebnila. Zůstává nějaký básník či básnířka, k jehož textům jste se zatím nedostala, ale chtěla byste?
Na desce The sick Rose jsem pracovala s básněmi z 19. století, i staršími... Blake, Irma Geisslová, Antonín Sova, Karel Hlaváček, dokonce jsem vytvořila text z dopisů Franze Kafky Mileně Jesenské, které mám moc ráda... pořád čtu básně a když mě nějaká zaujme, hned si ji poznačím...
Na co se vaši fanoušci mohou v nadcházejících měsících těšit?
Právě jsem v hledání nových slov... mám něco v hlavě, ale zatím o tom nebudu mluvit... ale jednoho autora prozradím, a to Pavla Zajíčka, jehož jednu báseň jsem už přinesla do projektu Bittová-Dusilová-Načeva... fungovalo to!
A co naopak vás nadchlo – či nadchne – jako hudební či kulturní fanynku?
Mě pořád něco vzrušuje... v umění musí být vášeň, jinak to nemá cenu. Dobré umění je nadčasové, takže stále může člověk něco objevovat. Naposled mě zaujala výstava Františka Kupky, Egona Schieleho ve Vídni, představení v Národním divadle Sternenhoch, kniha Tweety Věry Jirousové... to jen namátkou!
