Nejtragičtější postava českých dějin. Emil Hácha byl radši ohnutý než mrtvý

Nelehký úkol si na svá bedra vzal vzrůstem malý, ale svojí kariérou velký muž československé společnosti. Raketový propad jeho významu v našich dějinách přišel 30. listopadu 1938, kdy se po útěku Edvarda Beneše stal prezidentem v zemi, která mířila do války bez boje. 

Muž, který je nespravedlivě vnímán jen jako sekundant a kolaborant nacistické moci, byl celý život respektovaný právník, dlouholetý prezident Nejvyššího soudu, člen Akademie věd a dokonce i básník s velkou láskou pro umění a kulturu. Proč se na sklonku svého života pustil do politické hry, ve které neměl sebemenší šanci na úspěch? 

Infarkt před Hitlerem

Pravděpodobně nejtěžší chvíle Háchu čekaly v předvečer nacistické okupace 14. března 1939. Několikahodinové čekání na Adolfa Hitlera, který ještě dokoukával film, jen aby ještě zvýraznil svoji převahu nad ubohým prezidentem zmrzačené země, se také silně obtisklo do jeho zdraví. Beznadějný vzdor Adolfu Hitlerovi vygradoval kolem čtvrté ráno, kdy mu Hermann Goring pohrozil, že pokud neustoupí, bude Praha srovnána se zemí. Hácha dostal infarkt.  

Hácha, který musel být ošetřen lékařem, vše shrnul slovy: “Jsem v situaci člověka zavřeného beze zbraně v jedné místnosti se šílencem, který je po zuby ozbrojen. Musí se mu přikyvovat a dávat za pravdu, aby se blázen nerozzuřil a nevrhl se na něho. Přitom se stále dívá ke dveřím a čeká, kdy mu zvenčí přijde pomoc.” 

Té se Hácha nikdy nedočkal. Pravděpobobně si mnohokrát během svého úřadování vzpomněl na moment, kdy se po přemlouvání svého okolí rozhodl přijmout post prezidenta v tak nelichotivé chvíli. Kdyby jen tušil, jak naivní byla jeho představa bránit alespoň něco málo z mladé nezávislé země. Svůj boj však zpočátku nevzdával. 

"Hrdina" v pokřivené roli

Hácha nevzal prezidentskou funkci z vidiny prospěchu vlastní osoby, protože to jednoduše neměl zapotřebí. Jeho motivací bylo bránit práva českého národa. Vzal na sebe dobrovolně roli vyjednavače s těmi nejodpornějšími zločinci nacistického Německa. 

Zprvu se tento postup dařilo víceméně prosazovat. Hácha opravdu bojoval a využíval své ústavní pozice k tomu, aby chránil ty, kteří nebyli pasivní a postavili se nepříteli. Zároveň ve svých projevech lidu kladl na srdce opatrnost a veřejně tak prosazoval filosofii: “Je lepší býti ohnutý než mrtvý.”

Sám se však několika gesty nebál vzepřít či apelovat na nespravedlnost. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti brutálnímu poněmčování a v říjnu oficiálně odmítl slib věrnosti Hitlerovi. 

Ač nalezneme mnoho fotografií, kde má Hácha před vůdcem křivá záda, zpočátku svého úřadování projevoval značnou odvahu a nikoli kolaboraci. Nedokázal mlčet ani tehdy, když byli uvězněni studenti, kteří v listopadu roku 1939 protestovali po smrti Jana Opletala. To je nutné mu nezapomenout. Vše, co dělal, bylo motivované láskou k vlasti.

Smutný konec

Nástup Reinharda Heydricha udělal za Háchovou snahou černou čáru. Zatčení generála Aloise Eliáše a následný atentát na samotného protektora mu z už tak mizivého diplomatického prostoru uzmulo poslední možnost manévrů.

Jeho symbolický odpor se tak postupně vypařil a není se čemu divit. K tomu všemu se k beznadějné politické situaci připojil i jeho stále se zhoršující zdravotní stav. Zde jsou z jeho úst slyšet asi nejsilnější projevy spíše než ohnuté, tak doslova zlomené páteře Emila Háchy. Přestože hořely Lidice a Ležáky, nebál se veřejně a zlostně vyjádřit proti těm, kteří plánovali nebo vykonali odpor. Beneše označil za zrádce, který je vyloučen z drahého českého domova. 

Od roku 1943 se naplno projevuje stařecká senilita a Hácha ztrácí základní schopnosti. Z několika dochovaných proslovů je slyšet, jak složité je pro něj pouhé čtení předepsaných řádků. Jeho nemoc se stala smutným vysvobozením. Mohl si tak dovolit být mimo střed pozornosti, protože nebyl pro žádnou stranu důležitý. Ani exil, ani nacisté Háchu nepotřebovali. 

Jak nedůstojná byla jeho prezidentská role v jedné z nejhorších etap dějin, tak také skončil jeho život. 13. května 1945 byl na konci války zatčen na lánském zámku a přepraven do vězeňské nemocnice na Pankráci. 27. června umírá bez fanfár v nedůstojném prostředí vězeňské nemocnice jako kolaborant, kterého následně soud zbavil viny. 

Edvard Beneš, který sám dopisem před okupací vyzval Háchu, aby přijal novou roli ve zmrzačené zemi, mu nepomohl. Na sklonku života se zcela duševně a fyzicky zdevastovaný odpojil od života, což mu bylo touženým vysvobozením. 

Příběh celosvětově respektovaného právníka, jenž před druhou světovou válkou zasedal i v Haagu, je tak dodnes jednou z nejsmutnějších postav našich dějin, která přijala bezmocnou roli, kterou nikdo pochopitelně nechtěl.