Otmar Daněk: Úspěšný architekt, jehož rafinerie zničil Islámský stát

Pane architekte, kdy se člověk rozhoduje, že se bude této profesi věnovat?
U mě to přišlo s vysokou školou. Před revolucí jsem pracoval v brněnském Cheposu a Technoexportu, kde jsme dělali investiční celky pro zahraniční trhy. Tím pádem jsem se dostal k této práci. Mnohem později, když se u nás začaly budovat velké autosalony, tak jsem se domluvil s koncernem Porsche a dodnes děláme Volgswagen, Audi a Seat. Důležité je vždy naskočit na ten správný vlak a hlavně ho včas zachytit.

Specializace na interiéry tedy také přišla už před revolucí?
Dá se to tak říct. Bylo to dáno tím, že jsem dělal v industriálním průmyslu, pomohlo k tomu i členství v dnes již neexistujícím Svazu výtvarných umělců. Chtěl jsem mít kreativnější "druhou nohu", začal jsem se tedy věnovat interiérům. Postupně se staly mým hlavním segmentem. Samozřejmě včetně realizace na klíč, protože rozumím výrobě.

Mimochodem, rýsuje se dnes ještě na prknech?
Dávno ne. Když jsem v devadesátých letech zakládal kancelář, tak jsme na prknech začínali. Teprve na jejich konci se začalo v širším měřítku přecházet na elektronizaci a počítače.

Jak jste takový přechod zvládal?
Měl jsem velkou výhodu. V již zmíněných Cheposu a Technoexportu jsme už tehdy dělali subdodávky pro západní svět. Třeba pneumatikárnu v Turecku a další. Mimochodem rafinerie, které rozmlátil Islámský stát v Íránu, jsem v pětadvaceti letech stavěl já. Takže už v těch 80. letech jsme byli u začátku elektronického plánování. Později jsem tak například věděl, co je Excel. Ten se používá dodnes, i když je samozřejmě lepší a mnohokrát upgradovaný.

Musí mít tedy dnes architekt výtvarné nadání, když stejně komplet funguje v programech na počítači?
Řeknu to takhle. V kanceláři mám kolegy, kteří jsou o generaci mladší. A kromě jednoho, který je vyloženě malířsky nadán, ostatní architekti kreslit neumí. Dnes je jiná doba, jsou opravdu vychováni počítači. Rýsovací prkno už zkrátka neexistuje. Když k nám přijdete, uvidíte spoustu počítačů a velkých obrazovek. Už ani ve škole nové architekty netrénují ke kreslení. Pokud někdo není extrémně výtvarně zdatný, tak se nic nenaučí. Tihle lidé ale pak jdou dělat jenom design nebo jen scénografii. Prostě velmi úzký segment.

Pomáhá vám, že jste ještě ze staré školy?
Tak bych to neviděl. Já se vyjadřuji tím, že to umím nakreslit, oni zase elektronickým perem. Oboje je v pořádku. Ale je pravda, že třeba neumějí sestrojit perspektivu. Já už to také dnes nedělám, protože na to není čas, ale zvládnul bych to. Je to stejné, jako když někdo řekne, že má klasické vzdělání. V hospodě je sice krásné, že umí citáty ze Shakespeara, ale v podstatě to nemá pro život žádný význam. Nijak to nepomůže.

Jak byste charakterizoval svůj rukopis?
Minimalistický. Vše je poměrně jednoduché, tři barvy v interiéru už jsou moc. Paní architetka Jiřičná dokonce říká, že už dvě jsou na hraně. Používám hlavně sklo, kámen a dřevo jako doplněk. Interiéry jsou sice možná jednoduché, ale zase si hrajeme s proporcí. Takže  mnichovské pivnice, které jistě také mají svoji atmosféru, neprojektujeme. Nebo irské puby. Jsou úžasné, strašně rád tam chodím. Ale my máme jiný segment.

Jak se změnily požadavky klientů za dobu, co provozujete svoji firmu?
Vše je úplně jiné. Obrovská změna nastala hlavně změnou technologií a novými materiály. Před revolucí tu nebylo v podstatě nic. Teď se sem hrnou nové a nové věci, nestačíte sledovat, jaké nové materiály vznikají. Okna, skla, obklady, zkrátka všeho. Výhodu dnes začínají mít velké projekční kanceláře. Na obrovské zakázky v řádu miliard dosáhnou pouze oni. Třeba Norman Foster dělá prezidentský palác v Kazachstánu a to je opravdu velká věc.

Jak to, že menší společnosti mají smůlu?
Tak například zmíněný Norman Foster má nějakých 120 architektů, plus 200 statiků a dalších. Může si to tedy dovolit. Stejně obří je třeba výstavba v Singapuru, letiště v Dubaji a tak dále. Jsou schopni nabídnout vše, co zákazník žádá.

Co zůstává vám, myšleno menším firmám?
Třeba ty interiéry, když si někdo nechce kupovat věci v Europa Möbelu a podobných obchoďácích. Malé kanceláře prostě na gigantické zakázky nedosáhnou. Je to logické, dělaly by to strašně dlouho.

Není vám to líto?
O to nejde. Musím vyhodnotit situaci a říct si, na co mám. Moje kancelář dosáhne na zakázky v řádech stamilionů. Realizačních, samozřejmě. Což také není úplně málo. Na druhou stranu, vezměte si, že v Dubaji stojí palác dvanáct miliard.

Čistě teoreticky, přesto netoužíte po tom něco takto gigantického dělat?
Musel bych na to složit tým, a to není jednoduché. V Dubaji se teď staví nové letiště. Bude se na něm dělat asi čtyři roky. Jsou tam stovky inženýrů, architektů a dalších lidí, kteří se na výstavbě podílí. Projekční tým má sám o sobě několik set členů, aby to vůbec v nějakém čase byli schopni vyprojektovat. Takže není otázka touhy, zda bych něco takového chtěl dělat. Ale spíš jde o analýzu možností. Na druhou stranu si myslím, že když děláme interiér nějakého zajímavého bytu v řádech jednotkových milionů, tak má nějaký rukopis, je svůj.

Máte nějaké své "top", věci, na které jste opravdu hrdý?
Určitě se nám povedla rekonstrukce vily Na Hřebenech, budovy z padesátých let minulého století. Byla to „totálka“. Nahoru šlo nové patro, dovnitř veliký bazén, samozřejmě také interiér. Pak si myslím, že se nám podařil design některých solitérních prvků jako komod, stolů, židlí a dalších. Také jsme dělali rekonstrukci Auto Jarov. Celé opláštění, prostě komplet. Kdo si to pamatuje, tak ví, že šlo o bývalou komunistickou mototechnu, jejich velká chlouba. Když měl tehdy někdo volnou měnu a nechal si dovést auto ze zahraničí, přebíral ho na Jarově. Ať už to byli třeba Karel Gott či Václav Havel, který dostal od Charty 77 mercedes ze Švédska a další. A my jsme tomu dávali nový kabát včetně nového kongresového centra nahoře. Když to shrnu, něco je horší, něco lepší. Kdybych měl jmenovat vše, byli bychom tu hodně dlouho.