Plastický chirurg Měšťák: Nemám pocit zášti ani nenávisti, věřím v dobro a velkorysost. I proto jsem úspěšný a hlavně svobodný
Na základní škole měl nejvíc poznámek ze všech, domů nosil dvojky i trojky z chování. Ze zlobivého chlapce se však postupem času stal jeden z nejuznávanějších plastických lékařů. Kde u Doc. MUDr. Jana Měšťáka, CSc., nastal ten zásadní zlom? Jaký je pohled na svět a život vůbec muže, který je stále velkým obdivovatelem žen? A proč si myslí, že pozitivní mysl může ovlivnit průběh vážných nemoci a třeba i nového typu koronaviru?
Pane docente, člověku se dnes ani nechce věřit, že byste byl na základní škole sběratelem poznámek a snížených známek z chování. Co jste dělal tak strašného?
Již na prvním stupni jsem trápil třídní paní učitelku svojí „činorodostí“ a zlobením. Na druhém stupni se vše ještě stupňovalo. Většinou se poznámky týkaly mé živosti, neposednosti, vykřikování a neustálého narušování výuky. Maminka si mnohokrát vyslechla, že tolik poznámek na škole, jako má její syn, ještě nepamatují. Neučil jsem se úplně špatně, na vysvědčení jsem míval obvykle kolem tří trojek. Ale pravda, jednou jsem měl čtyřku ze zeměpisu.
Nevěděl jste, kde leží Moskva?
To naštěstí ano, ale pan učitel mi dal v šesté třídě pohlavek. A já se na něj prý podíval tak, jakože ho chci zabít. Alespoň tak to prezentoval mamince. Ale to byla výjimka, jinak to se známkami opravdu celkem šlo. Jen z toho chování jsem měl často dvojku, někdy dokonce i trojku. Když jsem vycházel z osmičky, učitelé ke mě byli shovívaví a dostal jsem „jen“ jedničku s důtkou.
Bylo něco, v čem jste na základní škole naopak vynikal?
Kromě zlobení to byl tělocvik. Reprezentoval jsem školu v atletice, ve fotbale a v zápase jsem se stal přeborníkem školy. Už v patnácti jsem byl na soustředění reprezentačního výběru Československa ve volejbale, později jsem se stal dokonce kapitánem nároďáku.
Doc. MUDr. Jan Měšťák, CSc.
- specializuje se na plastickou chirurgii
- emeritní přednosta Kliniky plastické chirurgie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice na Bulovce v Praze a její zakladatel
- vedoucí Centra komplexní chirurgické péče o ženy s onemocněním prsu nemocnice na Bulovce
- vedoucí lékař soukromé kliniky Esthé v Praze
Kde nastal zlom a mladý lumpík se rozhodl, že život je o něčem jiném, a začala jeho cesta k všeobecně uznávanému lékaři?
Rodiče nevěděli, co se mnou. Stal jsem se učněm - mechanikem pro přesné přístroje - ve Fyzikálním ústavu ČSAV, kde moje maminka pracovala. To už jsem tolik nezlobil, přebytek energie jsem si vybíjel na volejbale a také mě bavily holky. Jednou se vedoucí dílen zmínil mamince, že se mnou není úplně spokojený, že mám asi jiné radosti. Maminka tenkrát byla hodně nešťastná, což mi bylo líto, protože jsem ji měl moc rád. Tenkrát jsem se rozhodl, že všem ukážu, co ve mně je.
Takže najednou Mirek Dušín a jedničkář?
No, zase bych to nepřeháněl. Každopádně toto byl den zlomu. Na učňovské škole jsem měl samé jedničky, učňovské zkoušky dopadly na výbornou a nastoupil jsem na dvouleté experimentální studium střední školy pro pracující. Z původně přijatých 113 studentů maturovalo pouze sedm, já s průměrem 2. Od šesti ráno do dvou odpoledne jsem každý den pracoval, od 15 hodin čtyřikrát týdně docházel do školy, hrál jsem za nároďák volejbal, chodil do tanečních speciálek a za holkama. Dodnes je mi záhadou, jak jsem to mohl všechno zvládnout.
Že by kvůli mamince? Každopádně, pokud se nepletu, pak přišly neúspěšné přijímačky na matematicko-fyzikální fakultu a vojna v Dukle Kolín...
Je to tak. Fyziku jsem měl za jedna, ale z matematiky na mě vyšly logaritmy, které jsme do té doby neprobírali. Takže to nedopadlo. Po vojně následovaly přijímačky na lékařskou fakultu Vinohrady. Ale vzhledem k tomu, že jsme mnoho učiva na večerním gymnáziu nebrali, nebyl jsem úspěšný. A jako student „nultého ročníku“ jsem byl přijat do dílen nemocnice coby stavební údržbář. Následující rok už mě vzali, každý rok jsem pobíral prospěchové stipendium a v roce 1972 odpromoval. Zvláštní bylo, že téměř všichni velmi dobří studenti na řádném denním studiu na gymnáziu ukončili předčasně studium na fakultě pro neúspěšnost. Do 3.ročníku postoupili pouze dva studenti ze 22 studentů. Já byl jedním z nich.
Dnes jste kapacitou mezi plastickými chirurgy, prsa nebo nos od Měšťáka je něco jako dostat kabelku přímo od Louise Vuittona. Čím jsou ale pro vás ženy?
Pokud budu hovořit za muže, tak jsem přesvědčen, že žena nemusí být krásná a přitom nás osloví více než jiné krásnější ženy, protože má pro nás charisma. Libí se nám její držení těla i chůze, je vřelá, empatická, zkrátka pro nás okouzlující. Naproti tomu se častokrát setkáváme s ženami, které obdařila příroda nevšední krásou, pravidelností rysů, které však působí studeně až chladně a pro nás nepřitažlivě.
Počkejte, ale když není žena krásná, tak se nám přeci nelíbí...
Každý krásu vnímáme jinak. Žena musí mít bezesporu určité rysy krásy, aby se nám líbila. A pokud pro nás taková žena existuje, potom k povýšení našeho prvního dojmu už pouze stačí, aby byla přiměřeně inteligentní, skromná, osobnostně pokorná a také svým způsobem sebevědomá. Protože právě dostatečné sebevědomí, při ostatních jejích kvalitách, dokresluje osobnost ženy. Osobnost, která nachází své uplatnění v profesním, společenském i osobním životě. A nelze zde nepřipomenout také šarm ženy. Není to dokonalý make-up, tvář bez vrásek nebo luxusní róba. Je to zvláštní jiskra, osobní kouzlo, jedinečná přitažlivost. Šarm je důvod, proč muž dá přednost jedné ženě před mnoha dalšími.
A když si příroda neví rady, zasáhnete vy...
Hlavně bych rád připomenul, že mnohé ženy jsou stále krásné i v době pokročilejšího věku, aniž by měly nějaký chirurgický zákrok. Záleží na způsobu života. Některé ženy vůbec nelpí na tom, jak vypadají, ve vztahu k jejich prostředí to není důležité. A potom jsou jiné, které navštěvují fitness centra, pracují na sobě, pečují o sebe a mají snahu udržet si vzhled i kondici. Často je to i záležitost profesní, protože profesní motivace se stále více odráží v plastické chirurgii v současnosti. Tržní hospodářství s sebou nese bohužel jednu skutečnost, a to hendikep stáří. Řešit rozpor mezi psychickou svěžestí a tělesným stárnutím má téměř vždy díky plastické chirurgii velký efekt.
Hodně jste toho viděl, hodně jste zažil. Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Jsem naprosto pevně přesvědčen, že děti jsou to nejkrásnější a nejdražší, co v životě máme. Při jejich výchově proto nesmíme nikdy zapomínat na laskavost a pohlazení slovem, které si děti více než kdokoli jiný zaslouží. A právě my rodiče někdy na to zapomínáme, a to zvláště ve chvílích našeho neklidu, ať již osobního nebo pracovního. Za svoji téměř padesátiletou klinickou praxi jsem se mnohokrát setkal s nenapravitelnými důsledky špatného jednání rodičů s dětmi - úzkostné stavy dětí, mentální anorexie, bulimie, drogy, útěky z rodin aj. Dovolím si zde uvést, co jsem jim před mnoha lety sám napsal: Největším štěstím v životě jste pro mne vy, děti, největším životním přáním vaše štěstí a zdraví. Největšího životního úspěchu, jakého jsem dosáhl, je vaše důvěra ve mě, váš pocit jistoty, že jsem tady a že vás nikdy nezklamu. A také to, že jsem pomohl vás vychovat do té krásné podoby, v jaké vás vidím já a mnozí kolem mne.
A konkrétně váš vztah k dětem?
Vyjádřil bych ho asi těmito slovy: Mohu ztratit všechno, co jsem v životě získal, jen když budou zdravé a šťastné moje děti. A nemůže tomu být u mě nikdy jinak…
Proč stále pracujete? Přeci jen už byste si mohl užívat spokojeného důchodu. Tím spíš, že „řemesla“ se úspěšně chopil vás syn...
Mám několik důvodů, proč jsem to ještě neudělal. Je to proto, že si pacienti stále přejí, abych je operoval nejen na soukromé klinice, ale také na univerzitní klinice na Bulovce. Ale existuje ještě jeden důležitý důvod, proč setrvávám na klinice Esthé. Je to často kvůli ženám, které mě navštíví se žádostí o operaci, protože je opustil manžel či partner, který si našel jinou mladší ženu a pomyslnou operací se domnívá, že nejlépe vyřeší svůj současný smutek. Nebo se za mnou dostaví jiné ženy v pokročilejším věku, které si přejí řešit svůj věk operací, přestože stále mladistvě vyhlížejí a operaci absolutně nepotřebují.
A toto jsou podle vás adekvátní důvody k operaci?
Nejsou. V obou případech jim rezolutně operaci rozmluvím s naprosto objektivním vyzdvižením jejich půvabu a krásy. Je často až dojemné, jak se ženy rozpláčou, protože již dávno na svůj půvab zapomněly nebo jim to dlouhou dobu nikdo nepřipomněl. Sice neuspěly s operací, ale odcházejí šťastné s dotazem, kdy mohou zase příště přijít! Posledním důvodem, proč stále nekončím, je, že jsem neunavitelný, resp. říkám si to a ono to stále vychází…
Když jste hovořil o tom, že některým ženám operaci rozmluvíte. Co všechno je vlastně v mysli, co můžeme v hlavě ovlivnit?
Každý člověk prochází různými peripetiemi, které mnohdy i výrazně ovlivní jeho život. A právě zde hodně záleží na samotném člověku, jak se s případnými problémy vyrovná. Jsem naprosto pevně přesvědčen, že například mnohá onemocnění, a to i vážná, mohou být velmi ovlivněna naší myslí. Respektive naší pozitivní myslí. Poznal jsem to na desítkách tisíc operací, že optimisticky laděný pacient se zcela jinak léčí než ten, který je skeptický pesimista. Ale platí to i o těžkých úrazech nebo vážných onemocněních, ze kterých se pozitivní pacienti i uzdravili.
Zcela konkrétně, můžeme tímto pozitivním přístupem ovlivnit třeba i průběh nemoci covid-19?
Ano, jsem si tím jist, a to ve shodě s některými epidemiology. Je to tím, že úzkost a dlouhodobé úzkostné stavy snižují naši imunitu a podporují tím i vznik onemocnění nejen koronavirem, ale i celou řadu dalších onemocnění. Navíc, dlouhodobý chronický stres nebo krátkodobě působící neočekávaný těžký stres může podle statistik způsobit až čtyřicet procent našich onemocnění. Jsem přesvědčen, že na základě mých zkušeností ta procenta jsou mnohem vyšší.
Co byste tedy radil?
Pro všechny z nás by mělo platit se co nejrychleji zbavit obtíží, které zaměstnávají naši mysl, a uvědomit si, že po zatažené obloze bude jednou zase svítit sluníčko. To platí pro rodinný, ale i profesní život.
Jistě budete souhlasit, že jste velmi úspěšný člověk. Proč, kde se to v člověku bere?
Na tom, zde je člověk méně či více úspěšný, se jistě podílí mnoho okolností a skutečností. Bezesporu dominantní roli hrají vlastnosti zděděné po rodičích či předcích. Netýká se to pouze povahových vlastností, jako je pracovitost, pozitivita a stálý optimismus, které jsou tak důležité, když se člověku zrovna nedaří, ale také schopnost jednat s lidmi. Domnívám se, že míra úspěšnosti je dána také stupněm vrozené invence a logiky, která umožní vybrat si z mnoha eventualit tu nejoptimálnější. Protože rád hraji šachy, často zde vidím určitou analogii s touto hrou. Pokud jsem někdy neúspěšný, poučím se z toho a bez odkladu hledám okamžitě další cesty a možná nová řešení.
Co vás formovalo, proč právě vy jste úspěšný?
Kdybych měl učinit jakousi retrospektivu všech pozitivních vlivů, které sehrály rozhodující roli v mém dosavadním životě, opomenu-li geny získané po rodičích, tak je to bezesporu v počátcích mého „utváření“ vztah ke sportu. Ten mě naučil nejen vyhrávat a prohrávat, ale také poznatku, že pokud člověk má vůli, bojovnost a snahu, stane se o mnoho lepším hráčem než ti, co sice jsou více talentovaní, ale neměli to odhodlání a dostatečné nasazení. Stejně tak to platí i pro můj život.
Pane docente, věříte v dobro?
Ano, věřím v dobro, velkorysost a dobré skutky. Odmítám zlo. Nemám pocit zášti, závisti i nenávisti. Proto jsem naprosto svobodný. Nelpím na majetku ani na kariéře a největším štěstím, jak jsem se již zmínil, jsou pro mě moje děti. Sám za sebe mohu říci, že i v tom spatřuji trochu toho tajemství úspěšnosti.
KAM DÁL: Ředitel CzechTourism Herget: Turismus je naše ropa, 90 tisíc lidí přijde o práci.
