Proměny Vlasty Fabianové. Od rolí baronek a hraběnek až po tetičky a babičky
Zlatá kaplička pro ni byla druhým domovem. Kromě hraní se prosadila i jako vynikající pedagožka – nejprve na konzervatoři a později na DAMU. „Často vzpomínáme, jak jste se štvala z divadla do školy a zase zpátky, jak jste nám nosila rekvizity, holkám jste půjčovala šaty. A ty vaše bramborové saláty – to byla jedna báseň! Kolik jen jsme jich snědli!“ vyznal se Viktor Preiss.
Maminka z ní chtěla mít baletku, otec si přál, aby studovala učitelství nebo medicínu. Ona však na učení nikdy moc nebyla a ještě ke všemu omdlévala, když viděla krev. Nakonec si prosadila studium herectví. Rodiče se s její volbou smířili a ukázalo se, že to byla trefa do černého.
Hrála často šlechtičny
Byla to velice půvabná, ušlechtilá a jemná žena, a proto ve filmu často dostávala role aristokratek. Největší slávu jí přinesla herecká příležitost ve filmu Prstýnek, kde si zahrála kněžnu, která zažila malou milostnou romanci s prostým chalupníkem a tím zachránila knížecí rod před vymřením. Hrdý pan kníže žil v domnění, že je otec, a přitom pravý tatínek rozmazleného knížátka přebýval v obyčejné vesnické chalupě a měl kupu dětí. Při natáčení se Vlastě Fabianové stala nepříjemná nehoda. „Vidím, jak se mnou letí splašená kobyla, jak přeskakujeme vyděšeného kameramana, a já, polomrtvá strachem, s otlučeným tělem přistanu v lese na mechu,“ vzpomínala herečka.
Největší herecký sen se jí nesplnil
Tajně snila o velké roli a jiné, než na jakou byla zvyklá – představitelku aristokracie. Svitla jí naděje, když se měl točit film o Boženě Němcové, jenomže angažovali někoho jiného. A tak se Vlasta Fabianová musela smířit s nenaplněným hereckým snem. Ve filmu Revoluční rok 1848, kde se to hemžilo slavnými herci a herečkami, si Fabianová sice v masce Němcové krátce zahrála, ale poprvé a naposled. „Když se poprvé mluvilo o chystaném filmu o Němcové, o tom, že vytvořím hlavní úlohu, měla jsem trochu strach. Bála jsem se totiž, že film bude začínat Barunkou na Starém bělidle a končit umírající spisovatelkou v pražském domě U Tří lip. Jenže scenárista Jiří Fried a režisér Jiří Krejčík dovedli vybrat ze života Němcové několik let jejího vrcholu literárního i utrpení lidského, mateřské bolesti i přívalu urážek licoměrně pseudomorální pražské společnosti,“ vyjádřila se Fabianová.
Bez práce, ale ne na dlažbě
V 70. letech minulého století musela odejít z Národního divadla a nedlouho poté ukončit i své působení na DAMU. Odchovala zde herecké osobnosti, k nimž patřili třeba Luděk Munzar, Jan Tříska nebo Viktor Preiss. Krátce poté zemřel její manžel Bohuš Záhorský. „Soudružka Fabianová je málo iniciativní v politické výchově posluchačů a připojuje se pouze k politicko-výchovné činnosti ostatních pedagogů. Nežije naplno problémy školy, schůze katedry navštěvuje jen ojediněle, stejně jako všechny ostatní akce,“ zdůvodňuje v posudku Věra Knotková.
Po odchodu z Národního divadla a z divadelní fakulty ovšem nezatrpkla a nezůstala v nečinnosti. Angažovala se na různých kulturních besedách a přednášela o básnících a dalších autorech. „Snažím se stále hledat, pro co žít. Ptám se, co mi přinese příští den, týden, měsíc…,“ svěřila se jednou novinám herečka. Zemřela osamocená a bezdětná. Její herecké děti a diváci na ni ovšem nezapomněli a ve filmech pro pamětníky si zajistila nesmrtelnost a věčnou slávu.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Nesmrtelný komik Jan Libíček. Hrál často policajty a funkcionáře, a kdyby sekal latinu, mohl tu ještě být.
