Ředitel porodnice v Podolí: Porodních asistentek si velmi vážím, ty militantní ale nechápu

Při pohledu do vašeho lékařského životopisu jsou vepsány tři roky ve Švýcarsku. Co vám taková zahraniční zkušenost přinesla? 
Měl jsem tu možnost pracovat tři roky na klinice v Bernu. Ta byla následně přesunuta do jiné nemocnice, takže dnes již neexistuje, ale spousta kolegů zůstala a já je nadále navštěvoval. Spoustu námětů ze Švýcarska jsem převzal do Podolí. Zde byla vždy dobrá porodnice a gynekologie. Lepší porodnice než gynekologie. Já jsem nastoupil 1. září roku 1998. Předtím jsem byl u Apolináře, kde jsem byl celkem 18 let. Posledních pět let jsem pracoval jako zástupce přednosty profesora Živného a měl jsem na starosti provoz kliniky.

Myslím, že jsem tam zanechal hodně svého rukopisu. Následně jsem se přesunul do Švýcarska a pak začala moje kariéra v Podolí. Nejdřív jako přednosta a po dvou letech jsem se stal ředitelem. Z dvaceti let mého působení v Ústavu a péči o matku a dítě jsem 18 let ředitelem.

Ve Švýcarsku jste působil na nějaké soukromé klinice, nebo to byla součást univerzity?
Ne, ne. Byla to univerzitní ženská klinika v Bernu. Universitäts frauenklinik Bern. Tam jsem měl prostor dívat se na ten provoz, vybavení a jak vše funguje, když je to hezky vybavené, hezky zařízené. Jakým způsobem byla celá klinika řízena. Oni si samozřejmě taky stěžovali, že mají málo peněz na rozvoj, ale v porovnání s našimi podmínkami to byl sen, který byl jen těžko dosažitelný. Dnes se ta situace pomalu obrací. Když se někdy přijedou podívat kolegové ze Švýcarska, občas řeknou, že by chtěli něco od nás tam, což je pro mě splněný sen a velké zadostiučinění. Měl jsem na to 18 let, ale je to tady.

Můžete mi popsat, jak probíhala ta evoluce za těch 18 let. Co se vlastně dělo a jaké změny jste prosadil?
Já vám to vysvětlím na tom rozdílu. Před těmi 18 lety, když jsem sem přišel, tak to byl dům, který se dlouho líbil, i když byl rozpadlý. Mimo jiné děravá střecha a oprýskané fasády, zdevastovaná elektroinstalace. Nulová výstavba, pouze jeden ultrazvuk a k tomu ještě velmi starý.

Kde se to zlomilo?
Samozřejmě existoval velký zájem něco změnit díky tomu zcela unikátnímu místu. Zde pod Vyšehradem, naším nejvýznamnějším státotvorným místem, sídlí porodnice. To je neuvěřitelný pokyn osudu a pan profesor Jedlička (lékař Rudolf Jedlička, zakladatel sanatoria v Podolí), který vše vymyslel, to taky moc dobře věděl. Začal jsem tedy rekonstruovat. Tedy tzv. od střechy, která stála kolem čtyřiceti milionů. Celá rekonstrukce vyžadovala sehnat peníze, povolení a projekty. Důležité bylo všechny přesvědčit, že tady na tom místě, kde bylo málo doktorů, málo sester a všichni už byli otrávení z dlouhých tahanic a pokusů o privatizaci, bude státní, univerzitní pracoviště. To byla moje představa.

Když budete konkrétní. Co si máme představit pod pojmem univerzitní?
To vlastně znamená, že nejde o podnikatelský zájem. Princip univerzitního pracoviště souvisí s vědou a výzkumem. Získání nových, co možná nejmodernějších technologií a spolupracovat se světem. Všichni si začali ťukat na čelo, že to prostě není reálné, abych to někdy mohl dokázat, ale já jsem říkal, že jsem o svém plánu přesvědčen. Byť by mohl trvat ne pět, ale pravděpodobně patnáct, dvacet nebo dvacet pět let. Tento realistický přístup začal přinášet kýžené finance ze všech různých zdrojů, včetně evropských peněz. Taky tady je 1 miliarda 400 milionu korun a ten dům jednoduše vypadá jako ta nejlepší evropská pracoviště.

Jaký je váš názor na porodní domy, které nabízí ženám trochu jinou péči než porodnice a nemocnice? V České republice jsme oproti jiným zemím Evropy poněkud zdrženlivější.
Ten názor je úplně jednoznačný. Hledisko, které by měl porodník a gynekolog sledovat, je bezpečnost porodu. A my, kteří jsme u těch komplikací byli, tak víme, že něco takového nelze řešit v porodním domě, kde není lékař a jsou tam jenom porodní asistentky. Nic proti nim. Ony pochopitelně vedou fyziognomické a spontální porody mnohem lépe než lékař. Mají větší empatii, více času a hlubší pochopení. Tam před námi vedou a taky je rozumné bezproblémový porod vést. Vzhledem k tomu, že nikdy nevíte, kdy porod může skončit jako nefyziognomický a v dramatech, tak nemůžete kývnout a nesmíte souhlasit s porodem doma, protože tím jen otevíráte dveře průšvihu.

Nebylo by tedy řešením nechat porodní asistentku řešit část porodu a při zvýšeném riziku přivolat lékaře? Jak to probíhá tady v Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí? V jednom z rozhovorů jste řekl, že žena může mít komfort i zde, což znamená přítomnost porodní asistentky. Dnes jsou velmi populární regionální porodnice jako Rakovník nebo Neratovice. Umíte podobné pohodlí zařídit i v tak veliké porodnici?

Ano. Porod u nás probíhá tak, že ho vede porodní asistentka. Lékaři by to sami ani nemohli stihnout. Máme 5 tisíc porodů za rok! To je mamutí podnik s obrovským rozsahem. Je to největší porodnice v České republice. To však nehovořím o evropských, velkých porodnicích. Třeba v Irsku jsou porodnice o 8 tisících až 10 tisících porodů ročně. Naše kapacita je definitivně vyčerpaná. My se na větší číslo než je 5 200 porodů za rok nedostanem a ani to není naším cílem. Tím pádem my musíme zapojit porodní asistentky, jak jen to je možné a kam až ony budou chtít během porodu zajít. Důležité je poznat ten moment, kdy porod odhaluje nějaká rizika a v tom okamžiku to předat doktorovi. Ta inteligentní porodní asistentka to udělá ráda, protože není cvičená na řešení patologií. Lékař je taky velmi vděčný, když podobný případ dostane včas.  Nechápu tak snahu minima militantních porodních asistentek, vést porod za každou cenu, třeba i s rizikem v prostředí domova.

Dnes často přichází návrat k přirozenějším porodům. Proto si některé ženy vybírají porody doma, což je opravdu pro odvážné. Co říkate třeba na porody do vody. Hodně podobných postupů řeší, jak se vyhnout po porodním bolestem, jako je nástřih hráze. Tedy celý porod vést citlivěji a jemněji.
Poškození pánevního dna nedochází tím, že nastřihnete hráz, ale k poranění dojde při prostupu hlavičky měkkými porodními cestami. Hlavička s průměrem deseti centimetrů donošeného dítěte, to je projektil, který se neptá matky, jestli může, ten to prostě prostřelí. Odtrhne ty svaly od úponů a rozbije cévní zásobení. To je ten hlavní důsledek. Ne, že někdo nastřihne tři centimetry hráz. Je scestné posuzovat kvalitu porodnictví podle procenta císařských řezů nebo podle procenta vykonání či nevykonání nástřihu hráze. Ten nástřih hráze se má dělat jenom tehdy, když nepoměr mezi velikostí hlavičky dítěte a porodními cestami je tak velký, že trhlina může vést klidně až do konečníku.

Velká kritika od mnoha rodiček, které mají negativní zkušenosti s porodem v Českém prostředí, se shoduje hlavně na špatném způsobu komunikace. Jde tedy hlavně o nedostatečnou informovanost. Co si o tom myslíte?
V tomto máte bohužel pravdu. Naše porodnictví je odborně výborné, až na výjimky, které jsou všude v Evropě. Co tomu ale vévodí, je velký problém s komunikací. Tedy personál sesterský nebo lékařský versus těhotná. Tam ta naše výchova kulhá, alespoň moje odcházející generace nebyla důsledně vedená k tomu, aby dovedla informovat pacienty, a čas, který je komunikaci věnován, nebyl považován za ztracený. V tomto ohledu chyby rozhodně jsou a je třeba podobné nešvary změnit.

Nemyslíte si, že podobné chování může být také způsobené velkým vytížením zaměstnanců? V tak velké porodnici, která za rok porodí přes 5 tisíc dětí, už nemají třeba lidé vyloženě sílu důsledně všechny svoje kroky vysvětlovat.
Souhlasím, ale zaměstnanci by měli být profesionálové a vždy musí vědět, kde je ta hranice. I při sebevětší únavě, i při sebevětším vyčerpání by měl mít ošetřující představu, jak a co pacientce vysvětlit a jestli se mu povedlo ten strach rozptýlit.

Nejsou ta negativa ještě ozvěnou doby minulé? Za komunismu byl zcela jiný systém, a tím pádem i komunikace.
Nemyslím si, že jde vyloženě jen o komunismus. S tímto jsem se setkal i ve Švýcarsku. Ten vztah byl dřív nerovnoměrný, nevyvážený a asymetrický. Lékař byl něco jako bůh, který rozhodoval, a pacient či pacientka byla položen velmi nízko. Byl to ten, který nemá právo se ptát, neměl právo protestovat a už vůbec neměl právo odmítnout. Taková asymetrie byla běžná všude na světě a vyrovnávala se až po druhé světové válce. V současné době můžeme hovořit, že ten poměr je symetrický. Obě strany by měly dbát na to, aby symetrický byl, aby měl pacient oprávněný pocit, že spolurozhoduje.