Rovný chlap Rudolf Hrušínský komunistům nepodlehl. Porevoluční politika mu ale zkrátila život
Rudolf Hrušínský byl hercem, který zůstane v naší historii již nastálo. Svoje postavy nehrál, ale doslova se do nich vtěloval. Na jeho Švejka nebo doktora Radostu z Kulového blesku či doktora z Vesničky mé střediskové se zapomenout nedá. Po revoluci se ale nechal zlákat politikou a stal se poslancem tehdejšího Federálního shromáždění, ale to nebylo nic pro něj. Podle jeho syna Jana ho politika připravila minimálně o pár let života.
I když se věnoval hlavně herectví, jako člověk měl Rudolf Hrušínský jasno v tom, na které straně stojí. Také proto podepsal jako jeden z prvních Vaculíkův text Dva tisíce slov. Musel – nebo alespoň mohl – přitom tušit, že to nebude jen tak. Jakmile došlo na takzvanou normalizaci poměrů v našem státě, bylo zřejmé, že signatáři dostali jen dvě možnosti: odvolat svůj podpis, nebo se potýkat s problémy minimálně v profesním životě. Rudolf Hrušínský měl jasno, pro něj bylo rovné chování samozřejmostí, a tak neměl o čem přemýšlet.
Zůstalo mu jen divadlo – i když to Národní
V té době, tedy po roce 1968, byl jeden z našich největších herců již součástí souboru Národního divadla. I tato židle v prestižní šatně se tedy začala povážlivě kývat, ale hrozící zemětřesení nakonec ustála – alespoň se třemi nohami pevně postavenými na zemi. Rudolf Hrušínský ve zlaté kapličce zůstal, ale to bylo všechno. Diváci, kteří byli zvyklí vídat jej na plátně kin, se museli bez takového zážitku obejít, o herci se oficiálně prakticky nemluvilo, pro noviny a časopisy neexistoval. Nemohl, protože si dovolil odporovat oficiálnímu proudu.
Herec bez kamery, diváci bez herce
Takto žil člověk, který mohl denně předávat divákům doslova plnými hrstmi emoce, jež dokázal vyjadřovat pouhým pohledem nebo jediným slovem, celých sedm let. Až film Dým bramborové natě režiséra Františka Vláčila jej doslova vyzvedl z hereckého hrobu a nastartoval jeho postupný návrat na výsluní. Naštěstí pro něj i pro diváky.
Zpátky na výsluní
Nebylo o čem přemýšlet. Jakmile režiséři zjistili, že je znovu možné jméno Rudolfa Hrušínského alespoň potichu vyslovovat, neměl geniální herec o role nouzi. Před listopadovou revolucí pak už podle jeho vlastního vyjádření nevěděl, co dělat dřív. Lidé milovali jeho herectví a kolegové si zase pochvalovali ochotu pomoci, profesionalitu a rovný charakter. Stále se ale našli tací, kteří dělili herce na ty správné, angažované a minimálně neodporující – a pak na rebely, kteří si dovolili podepsat to, co se podepisovat nemělo.
Národní umělec, nebo vyvrhel?
To všechno se dělo ještě v roce 1988, kdy si Rudolf Hrušínský od stejných soudruhů, kteří mu léta zakazovali hrát ve filmech a televizi, převzal titul národního umělce za celoživotní činnost. Ani oni se už nestavěli proti zjevnému umění, které nebylo možné nevidět, a to i přes důrazné upozornění, které přišlo do kanceláře prezidenta Gustáva Husáka od pracovníka státní bezpečnosti, že je takový krok, jemně řečeno, nevhodný.
První velký rozhovor po letech ticha
Ve stejném roce také vyšel po letech první velký rozhovor, v němž mohl Rudolf Hrušínský volně promluvit, vzpomněl dokonce i na roky omezených hereckých možností. „Režiséři mi říkali, že mě chtěli obsadit, ale pokaždé dostali zákaz… Těch sedm zatracených let mi už nikdo nevrátí,“ objevilo se tehdy v Mladém světě díky redaktoru Luboši Beniakovi. Nedalo se předpokládat, že by to soudruzi nechali jen tak, ale doba vlády jedné strany se už pomalu chýlila ke konci. Přišel listopad roku 1989 a s ním i další, poslední etapa života Rudolfa Hrušínského. Etapa, která by se dala nazvat dobou omylem aktivně politickou.
Omylem politikem
Když se blížily v roce 1990 porevoluční volby, oslovilo tehdejší Občanské fórum známého herce se žádostí, aby přijal kandidaturu a „nechal se napsat“ na kandidátku. Rudolf Hrušínský souhlasil, ale s předpokladem, že nemá šanci být do Federálního shromáždění zvolený. Navíc požádal, aby byl uveden až na konci celého seznamu, chtěl jen svým jménem Občanské fórum podpořit. Lidé ale rozhodli jinak a obrovským počtem hlasů jej do poslanecké lavice poslali. Přišly dva roky politického trápení, která podle jeho syna Jana Rudolfu Hrušínskému ubrala možná i několik let života. Na politiku nebyl stavěný, ale když jej lidé zvolili, považoval by za zbabělost a zradu, kdyby jejich přání nevyhověl. A tak zasedal, rozhodoval, ale šťastný nebyl. Zemřel jen dva roky poté, co vysokou politiku opustil.
Zdroj: csfd, Česká televize, Mladý svět 11/88, Kinobox
KAM DÁL: Manželka dohnala Ladislava Chudíka k myšlenkám na sebevraždu. Život s ní byl utrpením bez konce.
