Simona Matásková: Mám pocit, že Honzu Krause jsem dostala za odměnu. Pohádat se ale umíme

Paní Matásková, jaký je recept na úspěšný pořad? První řada Vyvolených, Největší Čech, Pošta pro tebe, Česko Slovensko má talent, Tvoje tvář má známý hlas, Uvolněte se, prosím, Show Jana Krause a celá řada dalších, to jsou zkrátka televizní mega hity...
Recept neexistuje. Ale to je na tom to krásné. Musíte pokaždé najít novou cestu. V noci nespím, představuji si, jak to bude vypadat, a hned zpochybňuji, co jsem sama vymyslela. Jsou to týdny, někdy měsíce práce, než přijde den D. Je to  stresující proces, ale vlastně úžasný. A nejsem v něm sama. Mám štěstí na skvělé kolegy, bez nich bych byla ztracená.

Mimochodem, jaké je to spolupracovat s Janem Krausem?
Honza je výjimečný člověk. Velkorysý, empatický, chytrý, vtipný. Pracujeme spolu asi 22 let a mě to ještě nepřestalo bavit. Můžu se na něj stoprocentně spolehnout. Když mám jiný názor, vede nekompromisní debaty, ale nikdy se neurazí. V showbyznysu nikdo druhý takový není. Dokázal mě podpořit, když jsem začínala a potřebovala získat sebevědomí. Tatínek i bráška mi odešli poměrně brzo a já mám pocit, že mám Honzu za odměnu. Vážně mám obrovské štěstí, že jsem ho potkala. Ale to nevylučuje, že se i my umíme pohádat.

Pandemie koronaviru hodně projektů zastavila, přerušilo se i natáčení seriálů včetně Ordinace v růžové zahradě, kde jste kreativní producentkou. Povede se ztracený čas dohnat, nepřijdou diváci o nic?
Museli jsme samozřejmě zasahovat do dějových linek. Bylo to těžké, složité, ale povedlo se to. Ještě nikdy jsme nic takového nedělali. Myslím, že se mají diváci skutečně na co těšit.

Co vlastně znamená „kreativní producentka“, co máte na starosti?
Jste u formátu či pořadu od první až do poslední chvíle. Dáváte dohromady tým, obsazujete moderátory, herce, schvalujete, čtete, poznámkujete, telefonujete, utěšujete, prezentujete vedení televize a občas máte pocit, že vám z toho přeskočí. 

Vy rozhodujete například i o seriálových „rekonstrukcích“? Když vezmeme Ordinaci, tak na začátku roku to byla nová pediatrie, nové outfity pro lékaře na chirurgii, plánovaná rekonstrukce kamenické nemocnice apod. Kolik tohle stojí?
Televizní projekty stojí veliké peníze. Konkrétní částky vám logicky neprozradím. Ale investice to je veliká a nápad vychází z autorského týmu, o samotné investici pak rozhoduje vedení televize. 

Mohou vám herci mluvit do toho, co chystáte, nebo to zkrátka mají až ve scénáři?
Ono to moc nejde. S herci máme schůzky, kde jim převyprávíme, co je čeká. Zajímá nás, co si mysli, jaké jsou jejich nápady, kde případně vidí problém. To je nesmírně důležité. To bych vyučovala na školách. Na lidech vám musí záležet. Musíte se snažit, aby se jejich práce povedla, jak nejlépe to jde. Nesmíte je zneužít. 

Jaký nejsložitější projekt jste zatím dělala? Říkala jste si někdy „ty jo, tak tohle už asi nedám...“?
Myslím, že show Tvoje tvář má známý hlas je skutečně nejsložitější. Složitý casting, výroba, komunikace.... Je  to obrovská věc. Například když jsem poprvé dostala do ruky StarDance, bylo to nějak jasné. Navíc účinkujícího jistí skvělý tanečník (teď se asi řada  účinkujících StarDance rozčílí, že to tak není). Ve Tváři je toho tolik, co se musí dát dohromady: zpěv, tanec, herectví, masky, paruky a tak dále. Je to hodně náročné, jak pro účinkujícího, tak pro štáb.

Čtete recenze a komentáře pod články? Lidé mají často potřebu vyjadřovat se právě k novinkám v jejich oblíbených seriálech...a co si budeme povídat, jsme Češi, kteří umí vše nejlépe.
Moc ne. Musím si nechat čistou hlavu. Navíc to není relevantní. Mrzí mě, že česká novinařina sklouzla do toho, že se čeká, co která celebrita dá na Instagram a pak se čeká na jeden negativní názor a ejhle!, je z toho článek. Nevyčítám to novinářům, ale těm, co je vedou. Vy přece musíte mít ambice zjistit fakta. Vymyslet si příběh. Skutečně něco vyinvestigovat.  

Jak vymýšlíte nové prvky, kde vnikají? Je to tak, že si sednete ke stolu, vezmete blok, tužku a píšete si nápady, nebo když nemůžete spát, koukáte do stropu a v hlavě se vám honí, co by mohlo, kdyby...?
Je to pokaždé jiné. U klávesnice je to samozřejmě nejhorší. 

Dokážete od práce zcela vypnout? Nebo když jdete po ulici, neustále kolem sebe koukáte a hledáte inspiraci?
Neumím vypnout, to se už zřejmě nikdy nenaučím. Ale mě to baví.  Co bude, až to jednou zaklapnu, nevím. Ale bude hezky. Věřím...

KAM DÁL: Emerson Fittipaldi: Děkuji Bohu, že tu stále jsem. Pád letadla nás se synem hodně sblížil.