Starostka Havelková: Hrdinů je plný Facebook, do očí vám kritiku řekne málokdo

Paní starostko, jako úspěšná manažerka jste se dala na politiku, proč?
Za prvé proto, že když vyrostly děti, začala jsem se starat i o něco jiného než o rodinný život a zahrádku. A za druhé všechno vlastně začalo tím, že jsme tu měli takovou malou neziskovku, v rámci které jsme se snažili o změny. Což ale bylo takřka nemožné. Připravovali jsme různé akce, vydávali časopis Cvik a tak dále. Ale výsledky nebyly úměrné vynaloženému času. V padesáti letech jsem tak měla pocit, že se potřebuji připojit k většímu kolektivu, snad i k politické straně.

Proč právě TOP 09, byly tam nějaké vazby z minulosti?
Vůbec ne. Do té doby jsem s žádnou stranou nic neměla. Začala jsem hledat informace, zjišťovat si, jaký politický subjekt by pro mne byl ideální. Komunisté s ohledem na doby minulé v žádném případě. Jelikož jsem pravicově založený člověk a myslím si, že za práci se má platit a sociální služby mají být jen pro ty, kteří je potřebují. Docela se mi líbila ODS, ale můj názor je, že mají velmi nejasný vztah k Evropské unii. Neříkám, že Brusel vše dělá dobře, na druhou stranu my jsme moc malí na to, abychom mohli světu diktovat, co bychom chtěli. Jsem zvyklá hledat partnery, domlouvat se. A řekla bych, že pro EU jsme jako partner zajímaví. A také zde bylo několik skvělých lidí, se kterými jsme dali dohromady malou, ale činorodou místní organizaci. Toto tedy byly hlavní důvody, proč jsem šla k TOP 09.

Neříkejte mi ale, že jste předtím jen okopávala tu zahrádku? Přeci jen jste měla zaměstnání, které je docela náročné.
To máte pravdu, ale ta zahrádka k tomu zkrátka patří. Můj manžel říká, že každá slepice musí hrabat. Takže jsem tím splnila svoji historickou úlohu. Ale vážně. Mám partnera, děti, stále se cítím být ženou a zahrádkaření beru jako relax. Člověk nemůže od rána do večera řešit věci, které jsou řešitelné v rámci několika let. Potřebujete uspokojení z práce a když vám na zahrádce vyroste ředkvička či kytička, máte dobrý pocit. A na úřad většinou přicházejí lidé, kteří potřebují řešit problémy, vždy je vyslechnu, ale ne vždy můžeme vyhovět. A tak zase utíkám na svoji zahrádku. V letech 2010 – 2014 jsem byla místostarostkou a za čtyři roky přišli tři lidé s tím, že poděkovali nebo pochválili.

Není to náhodou českou povahou? Neustále remcat, kritizovat...
Nikde jinde jsem nežila, takže o tom nepřemýšlím. Ale mám pocit, že když se něco povede, bereme to jako samozřejmost. Ale běda, když se nedaří nebo věci nefungují. To začneme řešit opravdu ve velkém stylu. Fascinovali mě například lidé, kteří přišli na krásnou vernisáž u nás v muzeu a chtěli se bavit o rozbitých chodnících. To fakt ne. Musíme přeci mluvit i o úspěších.

Když jste mluvila o uspokojení z práce, jste dnes spokojená?
Jsem. Ať už mi to budete věřit, nebo ne, tak jsem.  Mým krédem je, že člověk by se měl chovat slušně a že i škaredé zprávy se dají sdělovat slušně. Mám v tomto směru čisté svědomí. Mohu se chovat podle toho, jaké hodnoty vyznávám, a jsem na to hrdá. Všem říkám, ať mým příznivcům nebo oponentům, ať za mnou chodí na úřad a říkají mi, co si myslí. Nesmírně si vážím zpětné vazby. A jelikož jsem jich až tak moc negativních nedostala, tak jsem opravdu spokojená. Klasik by dodal – vším, čím jsem byl, jsem byl rád…

Jsou lidé natolik odvážní, aby vám říkali kritiku do očí?
V době mailů, a hlavně sociálních sítích, to není příliš časté.  Mám poměrně čerstvou zkušenost, že jsem seděla se skupinou obyvatel Kostelce, říkala jsem jim o místních problémech, co se děje a proč. U jednoho stolu neřekli ani popel. Ale jakmile jsem přišla domů, během dvaceti minut jsem četla kritické poznámky na Facebooku. To jsou opravdu „hrdinové“. Přesto se s nimi snažím komunikovat, byť to jde velmi složitě, ale snad se to někdy zlepší a zvykneme si na přímou komunikaci.

Máte ambici posunout se politicky dále, třeba do poslanecké lavice?
Ne. Jsem venkovský člověk, Kostelec je pro mě jako dělaný. Do Prahy samozřejmě jezdím, ale už třeba jen ta cesta mi přijde jako spousta zmařeného času. A hlavně, tady mohu něco změnit. Jsem sice jednou z patnácti v zastupitelstvu, ale pořád věřím, že smysluplným návrhům fandí i opozice. Zatím se to daří. Poslanecká sněmovna tohle nenabízí, navíc mám pocit, že se tam k sobě chovají velmi neslušně. Nemám ráda, když někdo někoho obviňuje, že je lhář a zloděj. Takovéto věci by se měly trestat, pokud to dotyčný nemůže prokázat. Senátu si ještě vážím, každý člen je tam svým způsobem osobnost. Často se setkávám se senátorem Tomášem Czerninem, úžasný člověk. Když něco napíše na sociální sítě, nejenže to čtu, ale velmi nad tím přemýšlím. Má to prostě hlavu a patu.

Opravdu věříte tomu, že „čistý styl“ politiky má v dnešní době šanci?
Tady ano. A kdybych tomu nevěřila, politiku bych nedělala. Faktem ale je, že  závidím Donu Quijotovi, ten alespoň věděl, s čím bojuje, nebo si to myslel. Já jdu často proti věcem, o kterých ani netuším, že existují. Naruším kruhy a ani o tom nevím, jen podle negativních reakcí odvozuji, že dělám něco, co někomu vadí

Jak to myslíte?
Uvedu jeden příklad. Když jsem nastoupila coby starostka, tedy na konci listopadu 2018, pár dní na to se rozsvěcel vánoční strom. Kostelec je malé město a funguje tu šeptanda, takže se mi doneslo, že se během mého projevu chystá pískání. Říkala jsem si, že pokud má někdo takovou potřebu, nechť to dělá. Ale nebyla jsem si vědoma, že by byl nějaký důvod. Psala jsem pak do zpravodaje, jestli proti mně někdo něco má, ať mi to přijde říct na úřad nebo na zastupitelstvo a vyřešíme to. Dodnes nevím, proč těch pár lidí pískalo. Pravdou ale je, že už jsem jako místostarostka byla postavena před rozhodnutí, které bych nikdy nevěřila, že odhlasuji. Konkrétně šlo o legalizaci černé stavby.

Můžete být konkrétní?
Řízením osudu se stalo, že byl postaven dům v nezastavitelné části města Kostelce. Byl zkolaudován, ale kolaudace byla napadnuta. My jako zastupitelé jsme museli rozhodnout, jestli bude zahájena demolice stavby či řízení o jejím odstranění, nebo na tento pozemek změníme územní plán a tím pádem bude moci proběhnout řádná kolaudace. Zašla jsem za lidmi, kteří tam bydleli, zjistila jsem, že pochybení nebylo jen na jejich straně, ale svůj díl měl i stavební úřad. Nakonec jsem podpořila myšlenku změny územního plánu. Kdybyste mi tohle řekli před pár lety, vysmála bych se vám, přišlo by mi absurdní, že pro něco takového zvednu ruku.

Musela jste si to vybojovat sama v sobě, bylo to těžké rozhodování?
Ano, velmi jsem s tím bojovala. Jsem docela zásadový člověk, mám i technické vzdělání, matematika je pro mě exaktní věda, a když jedna a jedna bývá dvě, nechci, aby do toho vstupovaly jiné věci. Jenže politika je různorodější než matematika. Když jsem šla za těmi lidmi, zachovali se velmi slušně, pozdravili, což je také už docela vzácností. Jeden z nich měl trvalé bydliště v Praze, domluvili jsme se, že já budu vždy bojovat za Kosteláky, takže s tím musí něco udělat. Musí být naším občanem a alespoň přinášet peníze do městského rozpočtu. Tak se také stalo. Ale abych se vrátila k té otázce, bylo to těžké rozhodnutí, protože obě varianty byly špatné. Stále ale věřím, že jsem si vybrala to méně špatné.

Mimochodem, jak je to tu se zástavbou, podporujete další developerské projekty?
Ano a ne. Odpověď politika. Ano proto, že jsou tady plochy k zastavění. Když jsme totiž dělali územní plán, tak jsme se nechtěli chovat jako barbaři, nechtěli jsme se zakusovat do zemědělské půdy. Takže i když jich není mnoho, rozvojové plochy pro výstavbu máme. A proč jsem řekla, že ne? Protože v současné době je nedostatečná kapacita veřejných služeb, školy nestačí a také kapacita čistírny odpadních vod je na své horní hranici. Z toho plyne, že město Kostelec nad Černými lesy nikomu nedává souhlas s napojením na „čovku“. Což v podstatě znamená stop stav všem stavbám. Je to další věc, kterou musíme velice urgentně řešit, ale je to zase o penězích.

Má politik právo chybovat?
Když udělám chybu, tak ji přiznám. Myslím, že politici nejsou andělé a chybovat je lidské. Dokonce bych řekla, že tím nastavují důvěryhodné vztahy. Nikdo si nemůže myslit, že když politik něco vypustí z úst, je to stoprocentní pravda. Možná v tu chvíli, ale časy se mění. Jiné to je, když chyby dělá záměrně. Tady v Kostelci si nemyslím, že by někdo vyloženě darebačil. Zkrátka pokud politik prosazuje veřejný záměr a pracuje pro lidi, občas chybu udělá. Měl by se k ní ale postavit čelem.

Když vezmu konkrétní případ pana Faltýnka, měl si dávat pozor na to, s kým a kde se setkává?
Určitě ano! Třeba já vedu veškerá jednání na úřadě. Když jdu s někým na kávu, což neříkám, že se neděje, tak ale neřeším žádné zásadní politické věci. Když jsme u pana Faltýnka, nechápu, že bych se s kýmkoli potkala v Brně v hotelu. Nerozumím tomu. Nemám cokoli skrývat, proto mám často otevřené dveře kanceláře nebo jednání nevedu sama, beru si třetí osobu, místostarostu, radní, úředníka nebo i například právníka. Nikdo pak nemůže říct absolutně nic.

Kostelcem nad Černými lesy hodně hýbala kauza Pavilonu H, kam se měli ubytovat krajané z ciziny. Někdo tvrdil, že má jít o uprchlíky. Jak to tedy je, kolik máte v Kostelci uprchlíků?
Já jsem tady neviděla žádného. Řeší se něco, co neexistuje. Mé informace jsou, že by mělo vzniknout asistenční centrum pro krajany, a takto jsem vše předala zastupitelům. Byla jsem tedy celkem v šoku, když za několik týdnů vznikla petice, že Pavilon H patří do majetku města a že nechceme uprchlíky. Občas člověk žasne, co všechno je možné. Skoro to vypadá, že kdyby se měl za městem stavět transformátor, bude se zde podepisovat petice proti atomové elektrárně. Alarmující je i skutečnost, že na petici je prý 1 000 podpisů, ale na úřad se přišli zeptat pouze 3 lidé, jak to to opravdu je a chtěli informace ze zdroje. Aktuální sdělení je, že asi ani záměr na asistenční centrum pro krajany nebude zvažován – důvodem je územní plán města. Tato lokalita je vymezena pro veřejné služby, ubytovací zařízení je pouze dodatkovou aktivitou a ještě je zde kapacitní omezení. Takže další osud pavilonu H, který je v majetku státu, je nejasný.