Svěrák se za spolupráci s komunisty omluvil, Gott mluvil o zneužití. Jiní se trapně vymlouvali
Podpis takzvané Anticharty veřejně ponížil umělce, kteří nenašli odvahu se vzepřít útlaku a komunistické propagandě. A i když se po roce 1989 našla hrstka statečných, kteří se této významné národní tragédii postavili čelem, valná část se s tím nikdy vnitřně nesrovnala. A mnozí naopak přispěli svými výroky jen k hořké pachuti, která ani po desetiletích nevymizela.
Reakce komunistického režimu na provokativní iniciativu Charta 77 se proměnila v masivní demonstraci moci. Veřejnost tak viděla Národní divadlo naplněné známými herci, kteří naslouchali Provolání československých výborů z úst Jiřiny Švorcové.
Přítomní umělci se chytili do pasti, kdy ze strachu (ale mnozí také z kalkulu) připojili podpis pod zprávu s oficiálním názvem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, který byl později znám jako takzvaná Anticharta. Sametová revoluce se svobodou otevřela také rány minulosti. Někdo je nechal v mlze či v zapomnění a jen někteří se veřejně přiznali k osobnímu selhání.
Osobní selhání?
Kolem Anticharty vzniklo mnoho publikací, ale jen málokterá z nich si pokládá tak závažné otázky jako rozšířené vydání časopisu Revolver revue z roku 2002. Tuto obrazově zcela unikátní publikaci dali dohromady Viktor Karlík a Terezie Pokorná.
Hned v předmluvě zaznívá zcela zásadní myšlenka, která se jako nit táhne od roku 1977 až do současnosti. Kdo se vlastně postavil čelem svému osobnímu pochybení v souvislosti s podpisem Anticharty?
„Ti, kteří svou účast na tzv. Antichartě veřejně označili za selhání hodné lítosti, spočítáme na prstech jedné ruky,” píše v předmluvě speciálního vydání Revolver Revue šéfredaktorka Terezie Pokorná.
František Ringo Čech
O tom, že je dokument ožehavým tématem i po mnoha letech, svědčí přístup mnoha známých osobností, které svůj podpis pod kritickou reakci vůči Chartě 77 nepopiratelně připojily. Až tragikomický výstup v pořadu DVTV předvedl hudebník a textař František Ringo Čech, když s úsměvem vyprávěl historku o tom, jak za něj tento propagandistický dokument podepsal někdo jiný. Do úzkých ho dostala během rozhovoru novinářka Daniela Drtinová, když byl konfrontován s fotografií, na níž stojí s tužkou nad papírem, a pronesl dnes již legendární větu: „V ruce pero mám, ale Antichartu jsem nepodepsal.”
Skutečnost, že se po revoluci s tímto osobním selháním dokázalo veřejně vyrovnat jen několik osobností z kultury, vytváří zvláštní paradox. Ve zmíněném výtisku Revolver revue otevírá Terezie Pokorná zajímavou úvahu o tom, že tuto hrstku jedinců máme tendenci pokládat skoro až za hrdiny, i když učinili něco zcela normálního.
Svěrák, Ornest, Pavlata a Pilarová
Jedním z nich byl také herec a scenárista Zdeněk Svěrák, jenž se omluvil hned několikrát a vysvětlil, že jednal ze strachu o své povolání. Prokazatelně tohoto činu bez obsáhlého vysvětlování litovali také herci Jiří Pavlata, Jiří Ornest a Jiří Lábus.
Podobně mluvila také populární zpěvačka Eva Pilarová. „Věděla jsem, že tím bych se zpíváním skončila. A brala jsem to nejen jako ponížení, ale jako bezmocnost spojenou se zbabělostí,” popsala v rozhovoru pro časopis Samizdat Pilarová.
Jan Hrušínský taktéž přiznal, že nebyl dost statečný, když podepsal. Řekl, že se za svůj podpis stydí. Svědomí zpytoval i Petr Nárožný. Naopak Jiří Menzel prohlásil, že se za podpis nestydí, protože je to ostuda především těch, kteří ho k tomu donutili. Podepsal i Karel Gott, později tvrdil, že „skočil na špek“.
Trauma z takzvané Anticharty v nás však přežívá dál a existuje mnoho těch, kteří svůj podpis zpochybňují, omlouvají, a to někdy i za cenu výhrůžek právní cestou.
Zdroje: redakce, rozhlas.cz, novinky.cz, blesk.cz, Revolver revue, DVTV, wikipedia
KAM DÁL: Neobyčejný život Františka Kriegela: Podílel se na únorovém převratu, v Moskvě vzdoroval Brežněvovi, nakonec podepsal Chartu 77.
