Světový virtuos Štěpán Rak: Hra na kytaru mi vůbec nešla, učil jsem se na ni jen kvůli holkám

Jeden z nejznámějších kytaristů u nás, Štěpán Rak, měl kvůli svému nástroji velké problémy ve škole. Pořádně to za ně schytal. K tvobě hudby ho mimo jiné inspiruje také astrologie, dostal se k ní úplnou náhodou.

Jak jste se od houslí dostal ke hře na kytaru?
Já jsem s ní začal kvůli holkám. Chodil jsem na střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí a tam jsem hrál na housle a když přišla ta doba rock'n'rollu, Semaforu, Pramínku vlasů a toho všeho, tak kluci začali udivovat holky hrou na kytaru.

Ty se kolem nich vždycky sesypaly, oči navrch hlavy a já jsem byl pro ně s mýma housličkama najednou naprosto nezajímavej. Tak jsem si uvědomil, že k dívčím srdcím zkrátka asi vede cesta přes tu kytaru, ale ještě jsem to zkusil s basou.

Kluci v posledním ročníku, když nám bylo 18, založili Dixieland a neměli tam basistu. Tak si na mě vzpomněli a říkali mi, že teda hraju na ty housle a basa, to že prý jsou takové větší housle, tak bych to mohl zvládnout. Sehnali mi basu a já jsem se na ni začal učit, ale poté jsem zjistil, že to na holky také nezabíralo, tak jsem se nakonec přece jen dostal k tomu mému nynějšímu nástroji.

Bylo to tak, že jste vzal kytaru do ruky věděl jste, že to je to pravé?
Mně ta hra na kytaru ze začátku vůbec nešla. Ty moje začátky hry na kytaru byly opravdu zcela zoufalé. Můj pan učitel Köhler mi říkal: “Raku, ty máš volšový ruce, ty radši dělej cokoliv jinýho, jen na tu kytaru nehraj,“ to mě ale hrozně naštvalo a chtěl jsem to zvládnout ještě víc.

Tak jsem začal cvičit 10 hodin denně, ale pořád mi to nešlo a akorát jsem si na té kytaře lámal prsty.

Jak jste těch 10 hodin praxe denně zkombinoval se školou?
Na tu jsem upřímně trochu kašlal, takže jsem měl ve škole samé průšvihy. Naši se ze mě mohli zbláznit. Pamatuju si i na jednu krásnou příhodu. Moje maminka jednou přiběhla z třídní schůzky, dala mi rovnou facku, seřvala mě a řekla: „Zase máš nejhorší průjem ze třídy,“ v tom rozčílení se zkrátka takhle nešikovně přeřekla, samozřejmě chtěla říct průměr.

No, když jsem se na tu kytaru ten rock'n'roll a ten Pramínek vlasů konečně naučil, tak už holky byly pryč a bylo po škole, ale tak nějak mi to už zůstalo.

Jak tedy vaše hra na kytaru a snaha zaujmout děvčata pokračovala?
Pak jsem šel studovat kytaru na konzervatoř k panu profesorovi Štěpánu Urbanovi, to už bylo něco úplně jinýho. To byla vlastně jedna z největších legend české kytary, jeden ze zakladatelů klasické kytarové hry. Pan profesor Urban si mě tedy vzal do parády jednak jako kytaristu, a pak mě začal učit i kompozici, takže já jsem kromě studia kytary studoval i skladbu.

Zajímáte se také o astrologii. Proč?
To bylo právě přes pana profesora Urbana, který byl takový vizionář a ze středověkého pohledu i takový renesanční člověk. Byl to také polyglot a i polyhistor a on uměl snad všechno ze všech oborů a zabýval se právě také astrologií. On měl dokonce i hvězdopraveckou školu a od něho jsem se o tom dozvěděl nesmírně moc.

Nikdy mě ale nevedl k tomu, abych za poplatek vykládal a počítal horoskopy, on na tohle nebyl. Dokonce, když nějaká paní vykládala astrologii a brala za to peníze, tak ji dosti nevybíravě někam poslal.

On tyhle tajné vědy a konkrétně astrologii považoval za určitou formu inspirace a umění. Podle něj to zkrátka byla nějaká vyšší činnost a velký dar a to, že za ni někdo chtěl zaplatit, ji neuvěřitelně snižovalo.

Byl to tedy přímo pan profesor Urban, který vás "navedl" k vašemu hudebnímu cyklu inspirovanému znameními zvěrokruhu?
Ano, dal mi ten prvotní nápad. Ta znamení zvěrokruhu, těch dvanáct úžasných podob člověka, jsou v astrologii neuvěřitelným způsobem vykresleny. Jednou mi řekl: „Co kdybys to zhudebnil?“ Já jsem to poté díky mému kamarádovi Janovi Marešovi opravdu udělal. Jednou ke mně totiž přinesl magnetofon, položil ho na stůl a řekl: hraj. To byla tehdy tak úžasná příležitost a inspirace, že jsem tedy opravdu prostě začal hrát a všech dvanáct znamení jsem na místě zaimprovizoval, jak melodii, tak i slova.

Rodí se virtuozové, nebo je možné se naučit hru na nástroj na téhle úrovni i bez výjimečného talentu?
Existuje samozřejmě také plno geniálních dětí, kterým ta hra na nástroj jde lépe než ostatním, je ale otázka, jestli jim to vydrží. Protože jich bylo spoustu a pak najednou nebyly. Jak říkával Beethoven, je to zkrátka nějaké procento talentu, ale ten obrovský zbytek je práce, dřina.

Často jsou tyto děti geniální v pěti, šesti, sedmi letech, v deseti jsou už jen talentované a v osmnácti už na tom pak mohou být stejně jako ostatní, kteří je svou pílí dohnali, nebo dokonce předehnali.

Jsou samozřejmě takové výjimky jako například Mozart a Paganini, ale mnohem více je těch, kde ten jejich věhlas šel ruku v ruce s tou jejich pracovitostí a obrovským nasazením. V mém případě se určitě nejedná o žádný tento výjimečný talent, ale spíše o to, že vím, co mi jde, a pracuju na tom.

KAM DÁL: Feng Shui: Změňte svůj život k lepšímu! Specialistka radí, jak přesně nám toto umění může pomoci.