Tanec na vozíku je osvobozující, říká choreograf Igor Vejsada
Baletní mistr se k tanci na vozíku dostal přes svého kamaráda Ilju Racka. Má rád lidi a ti ho celý život taky inspirují k práci, kterou miluje. Je týmový hráč a při všem, co dělá, ho zajímá lidská stránka věci.
Procestoval jste kus světa? Proč jste nakonec zakotvil v Praze?
Místo i město moc neřeším. Záleží na dané příležitosti i na lidech. Na spolupráci v Praze jsem byl osloven Petrem Zuskou a ředitelkou Pražského komorního baletu. Nabídku jsem s radostí přijal, neboť bylo mým dávným snem pracovat v menší skupině.
Celá divadelní scéna vás už nebavila?
Velké divadlo jsem dělal dlouho. Rozdíl je v úplně jiném způsobu práce pro tanečníka, který pracuje v uzavřené company, kde se věnuje určitému stylu, než jako tanečník v divadle splňující divadelní repertoár, dramaturgii i systém práce. Váže se to k náročnosti a různorodosti více souborů. V divadle je balet, opera, činohra a vše časově i organizačně zvládnout je náročné.
Nyní se tedy věnujete jen tanci?
Dělám moderní tanec, což je nezávislá skupina založená Pavlem Šmokem. Dříve se jmenovala Balet Praha, později Pražský komorní balet. Jezdili na všechny soutěže do zahraničí. Jinak tým mě přijal pěkně a začínáme tvořit.
Vy ještě aktivně tancujete, nebo předvádíte choreografii?
Ne, to je pro mladé. Já se zajímám o japonský styl Butoh dance. Tam nezáleží na věku. Dominuje jiný způsob uvažování a jiná forma tance. Tanec je pomalý a jedná se spíš o vnitřní prožitek přes pohyb a improvizaci.
Jak vznikl tanec na vozíku?
Přes kamaráda Ilju Racka mladšího, který má těžce tělesně postiženou dceru Zuzanu. Byli s manželkou průkopníky všech prvních pomůcek pro handicapované. Vzniklo sdružení Bílá holubice, kde jsem se seznámil s Katkou Kapicovou, taktéž těžce tělesně postiženou slečnou. Od té doby spolu tancujeme a je skvělá. Její handicap jsme využili v baletních prvcích.
Navážete o tom i v Praze
Určitě bych chtěl spolupracovat s podobnými nadšenci i v Praze a kolem ní.
Balet na vozíku s Kateřinou Kapicovou
Co vás na tom baví nejvíc?
Handicapovaní lidé mě obohacují a jsou pro mě stálou inspirací být lepší a pracovat na sobě. Když vidíte jejich úsií se prát nejen se životem samotným, ale i sami se sebou, se svými stavy těla, s předsudky ostatních, tak nemůžu jinak, než jim být maximálně nablízku a pokud možno nápomocen.
Jak probíhají zkoušky?
Klasicky, a přesto vždycky jinak. Přísnost a dril je stejný, jen s ohledem na individuální zdravotní stav, který někdy zkoušku trošku omezuje. S tím se ale musí počítat. Ve výsledku je tento fakt nedůležitý. I ti nejvíc handicapovaní se po chvíli zkoušení uvolní, čímž se jim zmírní se spasmy, a tím se zčástí od svých handicapů alespoň na chvíli osvobodí. V mnoha případech je to pro ně i částečná rehabilitace, což je příjemný bonus i pro mě.
