Velký zastánce socialismu a Sovětského svazu Miloš Kopecký: Čím urazil své bývalé soudruhy?
Soudružky a soudruzi, dámy a pánové… Tak začal svůj projev na sjezdu dramatických umělců Miloš Kopecký, který sám o sobě mluvil jako o zbabělci. Komunisté se tehdy museli hodně ošívat a potit, než dozněla poslední slova poměrně dlouhého proslovu. Nebylo by divu, kdyby to někoho stálo infarkt. A přitom by se jim taková významná osobnost nadmíru hodila na seznam věrných.
Sjezd dramatických umělců v květnu roku 1987 vešel do dějin ne snad kvůli sobě samému, ale hlavně pro odvážný projev jednoho z řečníků. Miloš Kopecký se tehdy hodně tvrdě opřel do svých bývalých spolustraníků, a dokonce je vyzval k odchodu. Ale co s ním udělat, když to, co říkal, myslel ve prospěch socialismu?
Neštěstí v rodině
Miloš Kopecký, ozdoba československých filmů i nejrůznějších zábavních pořadů, si prožil mládí, jaké bychom nikomu nepřáli. Ještě před jeho dvacetinami vypukla druhá světová válka, která do života rodiny přinesla velké trauma. Maminka byla Židovka a otec provozoval kožešnictví. Jak zachránit firmu před konfiskací? Otec to vymyslel: bude stačit, když se s manželkou rozvede. Ani jeden z manželů v tu chvíli ale jistě netušil, že tím podepisují také ortel smrti nad paní Kopeckou. Jakmile nebyla ženou árijce, nebylo o čem se bavit a transport do koncentračního tábora, kde také našla svoji smrt, ji neminul.
V komunistech viděl naději
Není divu, že se taková událost podepsala na smýšlení tehdejšího mladého, nadějného herce. Hledal východisko a cestu k tomu, aby se podobná situace už nikdy nemohla opakovat. Našel ji, jak si tehdy myslel, v komunistické straně. Jistě, prohlášení to byla krásná, lákavá, a pokud by byla také naplněna, šlo by téměř o dokonalý život. Jenomže Miloš Kopecký byl natolik inteligentní, že se dlouho balamutit nenechal. A v tu chvíli začal problém.
Vyloučený komunista, přesvědčený zastánce socialismu
Systém se dostal ke slovu a svého místa se rozhodně nechtěl vzdát, ať to stojí, co to stojí. Najednou začalo být zjevné, že nebude všechno tak jednoznačné, jak to vypadalo. Herec si postupných, nejprve jen pozvolných, ale se sílící mocí už velmi znatelných a tvrdých změn velmi dobře všímal a svoje názory si tak docela nenechával pro sebe. Co s takovým komunistou? Strana rozhodla, soudruzi se usnesli a Miloš Kopecký se ocitl na straně nechtěných. Jak moc ho to tehdy mrzelo, se asi nedozvíme, každopádně nejdůležitější jak pro něj, tak i pro jeho diváky bylo, že si nikdo nedovolil zakázat mu divadlo ani film. Poslouchat ale musel, to se nedalo nic jiného dělat.
Raději šel s davem
Strana dobře věděla, jakou má moc a jak silně jsou na ní lidé závislí. Stačilo pár slov a bylo po kariéře, ať byl umělec slavný, jak chtěl. A tak nebylo dobré „dráždit hada bosou nohou“, což si herec dobře uvědomoval, a podle toho se také raději choval. Vystupoval tak i ve filmech a divadelních hrách, pod které by se jistě nepodepsal, ale jak sám potvrdil, touha hrát a strach z pomsty byly zkrátka větší než odvaha postavit se režimu čelem. Vždyť o sobě také prohlásil, že je zbabělý komunista, což se později ukázalo jako velmi přehnané.
Geniální Štrosmajer
Přes všechny drobnější i větší problémy se Miloš Kopecký dostal na samý vrchol hereckého žebříčku v tehdejším Československu a role doktora Štrosmajera mu tehdy nasadila doslova královskou korunu. Psal se rok 1977 a všichni se snažili proplouvat životem pokud možno bez problémů a tak, aby nebyli odpovědným orgánům nápadní. Podařilo se to i naší herecké jedničce. Jenomže všechny problémy a nespokojenost se v něm přece jen ukládaly, až přišel rok 1987 a s ním také památný Sjezd československých dramatických umělců. Nikdo netušil, co se již brzy odehraje.
Neuvěřitelný projev
Když Miloš Kopecký přistoupil k mikrofonu, jeho první věty mohly soudruhy uklidnit. Dobu označil za velkou, epochální a historickou. Výborně. Dokonce vychválil naše úhlavní přátele, tedy Sovětský svaz, když řekl: „To, co se děje ve velké zemi Sovětů, je doopravdy, o tom ať nikdo nepochybuje. Tam je to doopravdy. Ostatně jedna z mnoha vlastností této země, která si zaslouží úctu a sympatie, je, že vždycky všechno se tam dělo doopravdy: i chyby a omyly, leckdy bolestné a možná i tragické, byly doopravdy. Snad leccos bylo i tragické, rozhodně však nikdy nestoudné a lehkovážné. Také současná jejich renesance socialismu je doopravdy,“ řekl a mnozí, kteří snad ještě byli trochu na pochybách, si oddychli. Ne však na dlouho…
A pak to šlo z kopce…
Mistr herec totiž pokračoval: „ A já pln naděje, touhy i víry, ale také pln nepokoje a pochyb se ptám: je to také u nás doopravdy? Nebo jen tak, naoko, „jakoby“, prostě „jako“? Neptám se jen já, ptá se tak všechen lid a celý národ, s nímž jsem v živém, bezprostředním styku, neboť je to atribut mého povolání,“ začalo jít do tuhého. A to zdaleka nebylo všechno. I když Miloš Kopecký i po všech zkušenostech s vykonavateli socialismu tuhle myšlenku zjevně nikdy neopustil, kritika z jeho úst sršela dál. Ne na teoretické myšlenky rovnosti lidí, ale na představitele strany: „Nestačí osvojit si několik tezí, několik postojů, několik prostocviků a ty pak plamenně předvést, to může prohloubit beztak již povážlivou nedůvěru našeho lidu ke všemu, co slyší a co tak často je v nesouhlasu s tím, co vidí. To je, proč někdy tento lid i věci očividně správné a pravdivé přijímá tak rezervovaně. Dnes je snad nejdůležitější, KDO k tomuto lidu hovoří.“ To muselo mnohé hodně bolet.
Soudruzi museli omdlévat
„Vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním patosem, se kterým stačily tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce. Jako já nemohu být jiný, než jsem, ani oni nemohou být jiní, než jsou. Už zase by chtěli zpívat na kůru nové texty hlasem co možná nejsytějším. Nepřijímáme od nich takové vysilující úsilí,“ pokračoval, a dokonce si dovolil vyzvat důležité soudruhy k odchodu s mírnou výhrůžkou: „Odejděte včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury.“ Lze předpokládat, že o mnohé se tou dobou již pokoušel druhý infarkt. Následovaly věty o mládeži a jejích nadějích a nutnosti používat mozek, bez něhož to zkrátka nejde.
Opravdu byl zbabělý?
Taková slova pronesl dva roky před listopadovou revolucí (o níž v té době nemohl mít ani potuchy, a tedy si jen těžko můžeme říkat, že mluvil s vědomím budoucího zlomu) člověk, který o sobě hovořil jako o zbabělci. Co se muselo odehrávat v jeho hlavě, když si takový projev připravoval a musel být předem smířený s tím, že bude mít svoje důsledky? Do posledního písmenka totiž platilo rčení, že sice máme svobodu projevu, ale teď ještě bude potřeba zapracovat na svobodě po projevu. Jako by to už bylo vlastně jedno, zakončil svoje vystoupení výzvou: „A přestaňme se už tvářit, že je u nás všecko v pořádku a že všecko důležité se už stalo. Pochybuji, že náš lid se dá natrvalo uspat takovou ukolébavkou.“
Rudé právo to vyřešilo
Co s tím? Redaktoři Rudého práva (a nejen oni) jistě zažili mnoho perných chvilek. Bylo potřeba informovat o sjezdu i o projevech, ale jak naložit s tímto? Nakonec chytré hlavy vymyslely a zrealizovaly vynikající nápad. Proslov seškrtaly tak, že vyšly jen jeho pochvalné části. Internet tehdy ještě nebyl, a tak bylo mnohem snazší zamaskovat nechtěné. Jenomže ouha – vše bylo nahráno a kazeta se nějakým „nedopatřením“ dostala do nepovolaných rukou a z nich se již šířily její kopie, nemluvě o celém odvysílaném projevu redakcí rozhlasu Svobodná Evropa. A tak kdo chtěl, dozvěděl se všechno, co chtěl herec vzkázat národu.
Zdroj: Český rozhlas, Česká televize, davdva.sk
KAM DÁL: Žena za pultem Švorcová žila v hříchu! Skrývala tajemství a neuvěříte, kolik jí bylo.
