Vzestup a pád Mariky Gombitové. Přes těžký úraz zpívala dál

V deseti letech začala hrát na klavír a k tomu zpívala. Bohužel na konzervatoř ji nepřijali a musela jít na strojní průmyslovku. Na hudbu nezanevřela a hrála a zpívala na čajích a tanečních zábavách, kde ji objevil renomovaný hudebník Ján Lehotský.

Nevzdala to a muzicíruje dál

Za světlem reflektorů, popularitou a úspěchem cítila Marika prázdnotu a osamění. „Nenormálně žiju. Sama. Často si popláču. Večery prožívám v mikrobusu, spím v hotelech, na podnájem se dostávám v noci a nikdo na mě nečeká,“ svěřuje se Gombitová v knize od Roberta Rohála Legendy československé populární hudby. Jednou, když zase jela v noci z koncertu, stala se tragédie, která radikálně změnila její život.

Tenkrát seděla za volantem kamarádka, která zřejmě během řízení usnula, nezvládla ledovku na silnici a dostala smyk. Počasí bylo ponuré, sněžilo a foukal nemilosrdný vítr. Následky havárie si odnesla především Marika. „Následkom dopravnej nehody som ochrnula od siedmeho stavca dolu,“ uvádí Marika na www.marikagombitovaofficial.com.

Ačkoliv lékaři předpověděli, že již nikdy nebude chodit, nevzdala to a zpívá dodnes. Zpočátku svůj hendikep sice těžko nesla, ale díky přátelům a fanouškům vše překonala. Půl roku od autonehody vystoupila na Bratislavské lyře, kde zazpívala písně Prstienky z trávy a Tajomstvo hier. Tehdy dosáhla svého největšího vítězství. 

Vyznanie

V roce 1979 získala stříbrnou medaili na Bratislavské lyře za píseň Vyznanie. Skladba pochází z pera Jána Lehotského a Kamila Peteraje. Hudební kritik Leo Jehne tehdy vychválil Gombitovou do nebes. „Aniž by změnila svou poněkud dětskou hlasovou barvu a aniž narušila kantilénu, dala do písně tolik křehkosti a pěvecké krásy v novém slova smyslu, že to posluchače muselo zaujmout a málem zapomněl, jak vlastně má Gombitovou typově zafixovanou.“

První a druhá kariéra

Její kariéru lze rozdělit na dvě etapy – před úrazem a po úrazu. První kariéru nastartovala v roce 1976, kdy navázala hudební spolupráci s Jánem Lehotským, který ji angažoval do kapely Modus. Stala se z ní hvězda první velikosti. Nazpívala řadu úspěšných hitů a dobře se umístila v různých hudebních soutěžích. Měla to štěstí, že cestovala se svou hudbou i do zahraničí. „Bolo to nejkrajšie obdobie môjho života. Bola som šťastná, bezstarostná,“ vysvětluje Gombitová.

Po úrazu uplynul pouhý půlrok a dosáhla comebacku již na invalidním vozíku na Bratislavské lyře. Zprvu měla obavy, že se za pianem rozpláče a nevydá ani hlásku. Ostuda se ale nakonec nekonala. Naopak, byl to další veleúspěch ojíněný radostí a uvědoměním, že nic neskončilo. Pokračovala ve svém hudebním snažení v 80. a 90. letech a dočkala se dalších ocenění. Ne neprávem její hlas a projev charakterizoval Jan Rejžek. „Ji jedinou okamžitě poznáte v chumlu stejnorodých rozhlasových artistek, protože zpívá výrazným, ostrým cirkulárkově-laserovým vokálem, jenž se podle potřeby mění z chladně syntezátorového tónu, kterým vládnou světové královny disco, v překvapivě lidský a děvčátkovsky teplý hlas.“

V 90. letech se Gombitová stáhla poněkud do ústraní a stala se pro publikum vzácnější. Snad právě jedna z posledních písní Končí se show symbolizuje touhu po klidu a přání si odpočinout. Zdali nás ještě zpěvačka nějakým hitem překvapí, to už je ve hvězdách.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Celebrity se loučily s Mekym Žbirkou. Co mu vzkázali Mareš, Jandová či Kubelková?