Život génia pacifického jazzu skončil na chodníku. Jeho múzou i zkázou byla závislost
Byl víc než pohledný, měl neskutečný talent a žil život plný vzestupů a pádů. Zpívajícímu trumpetistovi Chetu Bakerovi se podařilo stát se ikonou „cool školy“ jazzu na západním pobřeží USA. Jeho život, ovlivněný závislostí na drogách, stejně jako hudba, kterou dokázal hrát, mu umožnily stát se vpravdě nesmrtelným. Čtidoma získalo exkluzivní vzpomínku autora jeho nejslavnějšího portrétu.
Od doby, kdy se v padesátých letech začal prosazovat, byl jeho život kolotočem hudby, tvrdých drog, vězení a období zmaru a zapomnění. To vše ovlivňovalo jeho hudbu. Málokdo totiž dokáže hudbou zasáhnout člověka tak, jak to uměl on. Jeho temné melodie prezentované vlastně monotematickým hlasem jsou doplněny zvukem úžasné trubky. Ta je stejně zastřená, jako atmosféra jeho písní. I jeho melodie, které zdánlivě znějí optimisticky, jsou hluboké. Jeho styl byl prostě nezaměnitelný.
Vzestup
Prosadil se jako brilantní sólista „west coast“ stylu počátkem padesátých let. Fenomenální úspěch mělo jeho kvarteto, které vedl s barytonsaxofonistou Gerrym Mulliganem. Bakerovy úžasné instrumentální dispozice jej předurčily ke spolupráci s nejvýznamnějšími jazzovými sólisty jeho doby. Hrál s Charliem Parkerem, Milesem Davisem, ale jeho monografie by byla podstatně delší.
Drogy jej dostaly až do vězení…
Server allaboutjazz.com popisuje jeho další osud. Závislost na heroinu mu způsobila nesčetné množství právních problémů. Strávil více než rok ve vězení v Itálii a později byl vyhoštěn ze západního Německa i Anglie za trestné činy související s drogami. Baker byl nakonec deportován ze západního Německa do Spojených států poté, co se podruhé dostal do konfliktu se zákonem. Usadil se v Milpitasu v severní Kalifornii, kde působil v San Jose a San Franciscu mezi krátkými tresty odnětí svobody, které si odpykával za padělání receptů na léky.
Největší katastrofa teprve měla přijít
V roce 1966 byl Baker surově zbit, když se pokoušel koupit drogy po koncertě v San Franciscu. Utrpěl vážné řezné rány na rtech a přišel o přední zuby, čímž si zničil nátisk. Od té doby se musel učit hrát se zubními protézami, což byl pro hráče na žesťové nástroje obtížný proces.
V letech 1966 až 1974 hrál Baker většinou na křídlovku s širším náustkem a nahrával hudbu, kterou lze považovat za uhlazenou náladovou hudbu. Nakonec se přestěhoval do New Yorku a začal znovu nahrávat s dalšími známými jazzovými hudebníky, jako byl Jim Hall. Později v sedmdesátých letech se Baker vrátil do Evropy, kde mu pomáhala jeho přítelkyně Diane Vavra, která se starala o jeho osobní potřeby a jinak mu pomáhala při nahrávání a vystupování.
Jeho život se mu propsal do tváře, ale především do jeho hudby
Chet Baker odjel do Evropy, zažil tam spoustu úspěšných koncertů. Byl šťastný, že může hrát. Pódium bylo jeho svět. A je lhostejno, zda jej prožíval tak, či onak. Jeho hudba, projev a cítění byly to, co jeho diváky přitahovalo. Prožít s Chetem Bakerem jeho koncert muselo být něco úžasného, i když se jeho mladická tvář změnila v hromadu vrásek. Když položil svá ústa na nátrubek, bylo to něco elektrizujícího. Jazz obecně nebourá koncertní haly, ale malý sál mu stačil k tomu, aby nadchl, a jeho svět mu ležel u nohou.
John Claridge
narozen 1944
- britský fotograf
- proslul černobílými portréty ze čtvrti Soho a pouličními fotografiemi z East Endu v Londýně
- v roce 1964 si otevřel vlastní studio v Londýně
- v dubnu 2018 jej zařadila Asociace fotografů mezi nejuznávanější světové fotografy
- jeho díla lze vidět ve sbírkách The Arts Council of Great Britain, Victoria & Albert Museum, National Portrait Gallery a The Museum of Modern Art
- získal přes 700 ocenění
Slavný fotograf vzpomíná
Pro Čtidoma zavzpomínal na Cheta Bakera slavný fotograf John Claridge: „Měl jsem své studio nad Jazz Clubem Ronnieho Scotta v Sohu v Londýně. Chet Baker přišel do klubu jedné noci v roce 1986 a zeptal jsem se ho, jestli bych ho nemohl vyfotit, než začal jeho první set na pódiu, na což řekl: ‚Jasně!‘ Během focení jsem se mu zmínil, že když mi bylo 13 let, koupil jsem si jeho vinylové EP Chet Baker Quintet s trackem ‚Winter Wonderland‘. Řekl jsem: ‚Pianista byl Russ Freeman‘ a Chet řekl ‚Jo, byl v roce 1953.‘ Přesně v tu chvíli se Chet Baker zastavil a zíral, ohlížel se přes své vzpomínky a tehdy jsem to vyfotil. Osobně jsem zjistil, že Chet Baker byl zvláštní člověk, a bylo opravdové potěšení s ním mluvit. Ale pro mě je nejlepší způsob, jak poznat Cheta Bakera, poslouchat jeho hudbu.“
Poslední koncert v Hannoveru jej udělal nesmrtelným
Naposledy stál před diváky v Hannoveru, bez zkoušení přitom dokázal zahrát sóla před Bigbandem a Symfonickým orchestrem Severoněmeckého rozhlasu v Hannoveru. Na předposlední skladbě Tenderly ukázal, že gradovat lze na sopránovou trubku i směrem dolů, tedy k polohám rohu, trombonu nebo mužského hlasu.
Na závěr zahrál skladbu My Funny Valentine. S doprovodem klavíru a kontrabasu jako přídavek naposledy zazpíval svoji hymnu, kterou „brousil“ celý život, aniž se někdy obehrála. Jako by i při svých veškerých katastrofách věděl, že dobré tóny se z našeho světa neztrácejí.
Život génia skončil na chodníku pod hotelovým balkonem
Poslední Bakerovu chvíli přiblížil článek Chet Baker – Naposledy přímo do srdce. Brzy ráno 13. května 1988 byl Baker nalezen mrtvý na ulici pod svým pokojem v hotelu Prins Hendrik v Amsterdamu s vážnými zraněními na hlavě, zřejmě vypadl z okna ve druhém patře. V jeho pokoji a v jeho těle byl nalezen heroin a kokain. Nebyly prokázány žádné známky zápasu a jeho smrt byla prohlášena za nehodu. Podle jedné z verzí se neúmyslně zamkl ve svém pokoji a upadl, když se pokoušel přejít na balkon prázdného pokoje, který sousedil s tím jeho. Na jeho památku byla před hotelem umístěna pamětní deska. Baker je pohřben na hřbitově Inglewood Park Cemetery v Inglewoodu v Kalifornii vedle svého otce.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Květinová generace. LSD a volné milování
