Alexandra Udženija: Když jsem koukala na Arabelu, chtěla jsem být Xénie

Když jsme přemýšleli, kým náš seriál začít, řešila se nejrůznější jména. Nakonec padla volba na ženu, která svým temperamentem a přístupem k životu nezapře "cizokrajné" kořeny. Což jen tak mimochodem několikrát dokázala i během našeho rozhovoru. Ale hlavně: První místopředsedkyně ODS Alexandra Udženija má zajímavou minulost, současnost a podle nás i budoucnost.  

Narodila jste se v Bělehradě, kde je pro vás doma?
Jednoznačně v Praze! Bývalou Jugoslávii jsme s rodiči opustili, když mi byly tři týdny. Pak jsme se tam sice na nějakou dobu zase vrátili, protože tady byl komunismus. Umíte si představit, pod jakým dohledem jsme byli, když si maminka vzala cizince. Ale v roce 1992 jsme byli zpět v Česku a už jsme tu zůstali. 

Bylo těžké přijít do Prahy asi v ne úplně snadném věku?
Docela ano. Hledat si nové kamarády nebylo snadné. V té době jsem hrála volejbal, chodila do třeťáku, a co si budeme povídat, puberta není téměř pro nikoho jednoduchá i bez toho, aby se stěhoval do jiné země. Ani pro rodiče to nebyla procházka růžovou zahradou. Začali podnikat, vše pro ně bylo nové.  

Přemýšlíte někdy, co by bylo, kdybyste stále žila v Srbsku?
Moc ne, vlastně skoro vůbec. Moje děti se narodily tady, navíc Srbsko je v dost špatném stavu. Ale kdo ví, třeba bych v Bělehradě byla v domácnosti a měla pět dětí.

Umíte si to představit?
Já ano. Ale okolí by se ze mě zbláznilo. 

Třeba byste ale stále vedla rodinou firmu a pokračovala jako úspěšná manažerka...
Možné to je. Popravdě, moji rodiče to tak měli vymyšlené. Jsem jedno z těch šťastných dětí, které od rodičů mělo výborné zázemí. Tatínka tak velmi ranilo, když jsme mu oznámila, že z byznysu odcházím kvůli politické kariéře.

Proč jste se tak rozhodla?
Měla jsem módního světa dost. Byla jsem v tom celý život. Neustálý kolotoč toho samého a já zjistila, že mám oblečení plné zuby. Když se řeklo, že se jede do showroomu, dělaly se mi z toho osypky.

Chápu, že byl čas na změnu. Ale proč politika?
Chtěla jsem být součástí toho, co se kolem mě děje. Vše tak nějak vyplynulo. A když se později naskytla příležitost být v zastupitelstvu hlavního města Prahy, neváhala jsem. 

Váš manžel je úspěšný podnikatel, nebojíte se, že někdo začne spojovat jeho obchod s vaší kariérou?
Nic takového nehrozí. Manžel je Chorvat a veškerý byznys dělá ve své vlasti. Nikdy ho ani nenapadlo, že by něco rozjížděl v Česku. Má tu jen malou vinotéku, protože oba milujeme víno. Ono je to přesně tak, jak říkáte. Dříve nebo později by s tím někdo přišel a snažil se něco najít.

Jak jste se poznali?
Shodou okolností v Bělehradské ulici. Bylo mi jedenadvacet let. Jiskra přeskočila okamžitě. 

Jak to máte s balením? Myslím mužů... Jste aktivní?
(smích) Teď už vážně ne, jsem naprosto spokojená. Ale dřív ano. Neseděla jsem nikdy v koutě a nečekala, jestli si mě někdo všimne. Když se mi kluk líbil, přebrala jsem aktivitu.

Když vás tak poslouchám, musela jste být pěkné číslo...
Vždycky jsem měla ráda život. A nebudu tady říkat, že jsem nechodila ráda do barů nebo na diskotéky. Jasně, že ano, jako každá mladá holka! Ale už je to samozřejmě minulost...

Takže teď jste rodinný typ?
Tak to pozor, vždycky jsem byla hodně zaměřená na rodinu. Podle mého názoru je rodina nejdůležitější v životě každého člověka. Je na ženě, aby ji udržovala, a na muži, aby se o ni staral. 

Počkejte, jak to myslíte? Žena by měla sedět a čekat doma na manžela?
Ne, tak to vůbec není myšleno. Já to mám tak, že muž je hlavou rodiny za všech okolností. Umím se postarat, o to vůbec nejde. Možná jsem v tomto ohledu konzervativní, ale když je potřeba něco vyřešit, jdu s tím za manželem. On je ta hlava. 

A když vám namítnu, že každá má právo na svoji svobodu...
Ale prosím vás. Ty genderové nesmysly jdou zcela mimo mě. Každý si dnes svobodu vykládá po svém. Vytrácí se autorita a respekt. Lidé to odmítají a přitom cítit k někomu správný respekt a ctít ho jako autoritu není nic špatného, naopak. 

Kdo je pro vás autoritou?
Táta, máma a manžel. Tyhle tři lidi jsou top. Přemýšlím o tom, když mi něco říkají přesto, že mě třeba zrovna kritizují. Nutí mě prostě uvažovat a vzít si z toho to nejlepší. 

Dokážete vypnout od politiky? Úplně, nemyslet na práci...
Ano, hlavu opravdu umím naprosto vypnout. Dokonce, když jsem v tomto relax módu, dokážu být dost nevrlá, pokud po mě někdo chce, abych řešila například právě politiku. Jasně, přečtu si zprávy, co se kde děje, ale pak to zase odložím. Naposledy jsem si to vyzkoušela přes Vánoce.

Máte ráda Vánoce?
Miluju je odmalička. Babička napeče cukroví, já se láduju a koukám na pohádky. Nejraději mám Popelku nebo Nesmrtelnou tetu. To je dokonalý odraz naší dnešní společnosti. 

Chtěla jste být jako malá princeznou?
Nikdy! I když jsem koukala třeba na Arabelu, vždy jsem chtěla být spíš Xenie. Měla jsem sen, že se stanu letuškou. Pamatuji si, že když jsme bydleli v Klimentské, měli jsme doma takové tři schody. Tam jsme sedávaly s babičkou a já si hrála na letušku. Hlásila jsem, aby se cestující připoutali a tak. Postupem času mě to ale pustilo. 

Jak si užíváte volný čas, pokud vůbec nějaký máte?
Moc ho opravdu není. Spím tak čtyři, maximálně pět hodin denně. Málokdy se do postele dostanu před půlnocí. Z kanceláře odcházím kolem páté, večer pak ale bývají jednání. Dospávám to o víkendech. V sobotu máme doma "pýžámkový den".

Prosím?
To znamená, že každý vstává, jak uzná za vhodné. Klidně v pyžamech vydržíme až do oběda, až pak se nastartujeme. Zastávám názor, že i děti občas mají mít volnější režim. Také naše holky si potřebují odpočinout od školy a dalších povinností.

Máte jasno, co byste chtěla mít ze svých dvou dcer?
Zatím ještě ne. V první řadě samozřejmě chci, aby byly zdravé a šťastné. Ať se rozhodnou, až to budou cítit. Ale asi bych je odrazovala od různých sociálních projektů, jako jsou neziskovky a podobně. Aby někoho poučovaly, jak se má kdo chovat, to bych nerada.

A co vaše politická dráha, kam míříte?
V roce 2018 budu kandidovat do zastupitelstva Prahy a ráda bych, kdyby to vyšlo. Doufám, že se nám ty volby povedou, i když chápu, že lidé jsou na ODS naštvaní. Průšvihy byly, to nám nikdo nevymaže. Na druhou stranu máme lidi, co politiku dělat umějí a vědí, jak na to. Nemusíme se učit jako někteří jiní, neztrácíme tím čas a ani tím nenapácháme škody, které nejdou vrátit. Ale uvidíme, co bude...