Basketbalový odznak z Barcelony – povídka od Adama
Letní olympiáda v roce 1992 v Barceloně byla v naší rodině obrovskou událostí. Děda se tehdy dokonce vypravil do Španělska sledovat celý olympijský turnaj živě. Právě v Barceloně mohli poprvé startovat hráči profesionální americké soutěže NBA.
Ještě dávno před olympiádou jsme už všechna čtyři vnoučata pravidelně trénovali na chalupě s házením na basketbalový koš připevněný nad vraty garáže. Děda, coby bývalý basketbalový trenér, nás učil házet, driblovat a často jsme s ním hrávali i tzv. krále střelců. Z určeného místa jsme soutěžili, kdo dá víc košů ze stanoveného počtu pokusů.
Když se děda vrátil z olympiády v Barceloně, všichni jsme netrpělivě čekali na úžasné dárečky z dalekého Španělska. Kšiltovky LA Lakers a Chicago Bulls byly začátkem devadesátých let hotový poklad.
Všechno nebo nic
Jenomže děda měl pro nás ještě jedno překvapení. Každé vnouče dostalo jeden krásný basketbalový odznak s karikaturou hráče NBA. Starší bratranec se však urazil, že jsme dostali odznaky i my mladší, když basketbalu vůbec nerozumíme. Děda ho tehdy napomenul, že odznaky přinesl všem a maximálně si ten svůj může s někým vyměnit. Protože se bratranec celý den dál tvářil uraženě, děda mu navrhl ještě jedno řešení. Měl ještě totiž svůj odznak Michaela Jordana a nabídl mu proto sázku.
„Když trefíš tři koše ze tří pokusů, dám ti svůj odznak. Jestli mineš jen jedinkrát, vezmu si nazpět i ten tvůj. Můžeš trénovat klidně celý den. Řekni mi, až budeš připravený“ vyzval ho s klidem děda.
Rozhodnutí nebylo sice lehké, ale po půl hodině tréninku se bratranec nakonec rozhodl zariskovat a sázku přijal. I když se mu to povedlo několikrát, na ostro se mu ze třech pokusů tři koše hodit nepodařilo...
Pro bratrance i pro mě to byla obrovská lekce, na kterou do smrti nezapomeneme. Občas je pro nás jednodušší všechno ztratit, než se smířit s tím, co nám přinese osud nebo rozhodnutí druhých.
