Byli jsme potrava pro kanóny, vzpomíná pamětník služby vlasti za socialismu
Služba v Československé lidové armádě nebyla žádný med. Tím spíš u pétépáků, tedy stavebního vojska, kde sloužil pan Aleš. Redakce zná jeho pravou totožnost, v rámci jeho vzpomínek jsme mu však na jeho přání jméno změnili.
Nedávno jsme zveřejnili příběh ze socialistické vojny, který nám poslal pan Aleš. Sloužil v Bratislavě u Vojenského útvaru 8070 Vajnory. Jelikož jeho vyprávění vzbudilo velký ohlas, rozhodli jsme se, že v něm budeme pokračovat. A „vrhneme“ se na období po přísaze, kdy byli vojáci rozděleni na roty. „Až tam jsme se dozvěděli, že jsme narukovali k pétépákům, tedy stavebnímu vojsku. A jsme tam proto, abychom pokračovali ve výstavbě kasáren ve Vajnorech. Na klopách jako insignie příslušnosti jsme měli odznak s buldozerem,“ usmíval se pan Aleš.
Psí známku nikdo řešit nebude
Po přidělení na roty dostali do rukou vojenské knížky. „Z ní jsem se dozvěděl, že jsem schopen jako písař/kreslič a jako vojenskou odbornost mi zapsali č. 987, název odbornosti ‚kovář svářeč f 141‘. A přidělen jsem byl k rotě PSV (přidružená stavební výroba) k mazákovi, který dělal hlavního skladníka roty a zástupce stavbyvedoucího. Dělal jsem mu asistenta.“
Ve vojenské knížce byla na obyčejné šňůrce připevněna tzv. psí známka. Byla to plechová cedulka, dobře známá z válečných filmů nebo třeba seriálu M.A.S.H. Voják na ní má vyražené rodné číslo a nosí ji na krku. „Všiml jsem si, že na té mojí je vyražené špatné rodné číslo a šel jsem to nahlásit veliteli roty. Ten se mi vysmál se slovy, že tohle nikdo nikdy řešit nebude. Stejně jako moji vojenskou odbornost, která byla v příkrém rozporu s mojí zdravotní klasifikací, protože kdyby došlo k nějakému válečnému konfliktu, tak my jsme prý určeni do první linie jako potrava pro kanóny a tanky a tam se nikdo nebude zabývat tím, kdo byl kdo. Takže tu psí známku mám ve vojenské knížce dodnes doma,“ vysvětlil našemu webu pan Aleš.
Dva roky natvrdo ve vojenské věznici
Způsob jednání na rotě se podle pamětníka oproti přijímači ještě zhoršil. V přijímači byla „lampasácká“ vojna, na rotách „mazácká“. „Docházelo i na opravdovou šikanu a došlo to tak daleko, že jednoho kluka mazáci málem zmrzačili. Ale to už bylo i pro ‚lampasáky‘ hodně a dva mazáci dostali prokurátora a rok natvrdo v Sabinově. To byla vojenská věznice na Slovensku.“
Na druhou stranu už nebyly žádné ranní rozcvičky, žádné poplachy. „Jen asi tři za celý zbytek vojny, a to ještě ráno lehce před snídaní. Kontrola počtu, nástup před baráky, nic dramatického. Pak zpět na ubikace, vybalit, na snídani a odchod do práce na stavbu v rámci areálu a profese,“ uvedl pan Aleš.
Suché a mokré rajóny
Ten se brzy na rotě dozvěděl, že k pétépákům se rukuje jednou ročně a že za „zobáky“ budou celý rok. „Řekli nám, že po půl roce po takzvaném povyšování už si budeme moci s ‚mazákama‘ tykat, budeme si moci na pokoji sednout na postel a nevstávat, když jakýkoliv mazák vstoupí do místnosti, a podobně, při vstupu se nebudeme muset takzvaně zařazovat a při odchodu odřazovat.“
Každé pondělí ráno absolvoval PŠM (politické školení mužstva). „Nesmysl vymyšlený jen proto, aby se kluci, co přijeli z opušťáků nebo dovolených v neděli do půlnoci, mohli probrat, vystřízlivět (my pochopitelně s nimi) a v práci aspoň něco trochu udělali,“ usmíval se pamětník.
Kdo na vojně byl jako záklaďák a navíc jen v hodnosti vojína, určitě ví, co obnášely suché a mokré rajóny. Pan Aleš to pro Čtidoma.cz vysvětlil ze své vlastní zkušenosti: „Suché rajóny byly jen zametání smetákem a stírání podlah vlhkým hadrem. Mokré byly o takzvaném mazlavém mýdle rozpuštěném ve studené vodě a drhnutí podlah rýžovými kartáči. U nás mokré probíhaly každou sobotu, to byl totiž PHD – parkohospodářský den.“
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Vojna za komunistů: Myslel jsem, že je po mně. Větší ponížení jsem nezažil, říká pamětník.
