Být, či nebýt? Účast v NATO kritizuje stále více občanů, ale buďme vděční, že jsme jeho součástí
Dnes je tomu přesně 20 let, kdy jsme se společně s Polskem a Maďarskem jako první postsovětské satelity stali součástí Severoatlantické aliance. Čím dál častěji jsou však slyšet hlasy křiklounů, kteří naše členství v NATO vnímají negativně. V České společnosti je tak v ohrožení něco, na co bychom měli býti spíše vděční a hrdí. Proč je 12. březen den, kdy bychom měli slavit?
Krátká historie našeho státu k tomu předurčuje. Malá, strategicky dobře postavená země uprostřed Evropy byla vždy velmi cennou válečnou kořistí. Věděl to jak Adolf Hitler, tak Josif Vissarionovič Stalin. Tehdejší most mezi Východem a Západem byl po druhé světové válce spíše vykopanou jámou, ale sametová revoluce byla nadějí, že naše budoucnost bude patřit do západního světa. Stačilo deset let po pádu komunismu a přišla mezinárodní záruka bezpečí, která platí dodnes. Proč si mnoho Čechů myslí, že být součást NATO není v pořádku?
Vyléčená traumata
Když velmi brzy po pádu železné opony začala zcela seriózní debata o vstupu bývalých komunistických zemí do Severoatlantické aliance, tehdy ještě Československo bylo společně s Polskem mezi prvními, kteří přicházeli v úvahu.
Na oficiální vstup však nakonec Česká republika čekala až do roku 1999. 12. března, tedy přesně před dvaceti lety, jsme se stali právoplatným členem nejvybranější společnosti. Kompas našich zájmů se radikálně otočil na západ. Dnes NATO tvoří celkem 29 zemí. Aliance byla vytvořena v roce 1949 v reakci na válku v Korei a začínající studenou válku. Jen několik let po hrozivé druhé světové válce vznikla za účelem zajištění bezpečnosti a svobody svých členů politickými a vojenskými prostředky.
Když se v roce 1991 definitivně rozpadla organizace Varšavské smlouvy a Sovětský svaz i se svým vlivem postupně zanikal, jednalo se také o postupný konec studené války. Země východního bloku se tak po čtyřech desítkách let osamostatnily od velkého bratra z Moskvy a mohly tak bezpečně rozvíjet vlastní zahraniční politiku.
Česká republika byla jedna z nejpilnějších, a tak nebylo překvapením, že už od roku 1994 jsme byli přijatí v aliančním programu Partnerství pro mír. V roce 1997 jsme jako jediní prošli prvním kolem připravenosti pro vstup do aliance, a tak bylo jen otázkou času, kdy nastane moment, kterým vstoupíme do společnosti, kde lze očekávat politickou a válečnou záruku bezpečí.
V kontextu naší historie se tak 12. březen 1999 stal dnem, kdy se všechna traumata Mnichovské dohody a neuskutečněné účasti v Marschallově plánu mohla začít léčit. Proč dnes tolik nasloucháme lidem, kteří celý tento velký proces zpochybňují a znevažují naši účast v Severoatlantické alianci?
Není jiné alternativy
Když se minulý rok vyjádřil bývalý náčelník generálního štábu Josef Bečkář o vojenském vztahu České republiky a NATO, zmínil jednu podstatnou věc. “Není jiná alternativa, než být součástí NATO. Je naprosto zbytečné o tom diskutovat. Bez podpory států NATO by česká armáda vydržela v případě napadení půl roku.”
Naše účast v NATO je tak základním prvkem vojenské obrany. Pragmaticky tak stojíme na barikádě jednotné aliance, která je zavázána se o svoje partnery v případě nebezpečí postarat. Tento vzájemný vztah je vykoupený českou účastí ve válkách na Blízkém východě. Pokud se tedy ptáte, proč umírají naši vojáci v konfliktu, který je od našich hranic vzdálený tisíce kilometrů, odpověď je více než politická.
Účast naší armády v podobných končinách je tak někdy vysoká a na první pohled nepochopitelná daň za záruku bezpečí. Vývojem po druhé světové válce se na hranicích Československa postavil ostnatý drát. Sametová revoluce přestříhala bariéru, která nás oddělovala od zbytku západního světa.
Účast v NATO bylo tak logickým a očekávaným vyústěním politického vývoje ve střední a východní Evropě. Otevřený svobodný svět se silnými partnery v zádech se tak stává etapou naší historie, která byla trošku nespravedlivě brána na lehkou váhu. Jedná se totiž patrně o nejstabilnější a nejbezpečnější období našeho státu. Přesto se najdou tací, kteří by nejraději viděli Českou republiku osamělou jako kůl v plotě.
Naše hrdost, naše zájmy?
Stalo se to už leitmotivem populistických a extrémistických politických stran. Evropská unie a NATO devastují naše národní zájmy. Křiklouni, kteří nechtějí nic jiného, než být středem pozornosti a v lidech vzbudit prvoplánový nacionalismus, však svojí kritikou národním zájmům sami ubližují. Vytváří neexistující problémy, které z mocných spojenců dělají nenasytné kolonizátory.
Česko se tak v jejich očích stává národem nejšikovnějších zlatých ručiček, jejichž výjimečnost kradou hamižní a bezcitní spojenci z USA, Německa a Francie. Získávat body na znevažování účasti naší země v tak významně mezinárodní společnosti je však vlastizrádné. Slovy generála Bečkáře: “Není jiné alternativy.”
Osamocená Česká republika si nemůže dovolit stát samotná proti nepříteli, a tak je dobře, že posledních dvacet let žijeme v zemi, která je součástí mocnější aliance, díky které se nebude opakovat Mnichovská dohoda a ani rok 1968. 12. březen je tak zcela zaslouženě dnem, který patří mezi ty nejvýznamnější v naší historii.
