Už v sobotu nastane nejmystičtější noc v roce, filipojakubská, nebo také pálení čarodějnic. Je opředená mnoha pověrami a pověstmi, prý se tou dobou otevírají různé hory, nebo můžete najít v lese ukryté poklady. Takové hledání ale není snadná věc, musíte si na ochranu před čarodějnicemi, které se tou dobou rojí, vzít například svěcenou křídu. Ovšem pořád mají před těmito nekalými živly výhodu ti, kteří se sdruží kolem ohňů.
Ohně se v minulosti zapalovaly především na kopcích. Chlapci potom o ně připalovali košťata a házeli je do vzduchu, údajně tak měli mít lepší možnost čarodějnici shodit z koštěte, nebo alespoň zahlédnout. Popel z ohňů měl mít zvláštní vliv na zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek pro lepší plodnost, jindy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti. Postupem času se zvyk vyvinul právě v pálení čarodějnic.
Mimo lidové zvyky se jedná také o druhý největší Satanský svátek. Na tuto noc připadala největší sabat Satanských kultů. A právě proto je potřeba, aby se lidé při tak velkém čarodějnickém sletu měli na pozoru. Čarodějnice se před sabatem natírají kouzelnými mastmi, s jejich pomocí potom mohou létat na košťatech. Ta musí být zhotovena z jasanového dřeva, vrbových a březových prutů. Při čarodějnickém reji se volí královna sabatu, která vládne hostině a tanci, takzvanému čarodějnickému kolu. Je to speciální kolo, které se tančí pozpátku. Na takovém sletu nesmí chybět kotlíky s jedy, žábami, nebo hady. Čarodějnice se tady pak údajně proměňují ve vlky, psy a další zvířata, aby si povyprávěly, jak pěkně lidem celý rok škodily.
Dnešní doba nabízí velkou škálu možností, kterak strávit tento večer, ať je to koncert, pečení buřtů nebo párty v některém baru. Pořád ale platí, že bychom se měli mít na pozoru, hlavně potom my, ženy, abychom neskončily jako levné topivo. Všichni bychom potom měli mít respekt z magie čarodějnických rejů, kdo ví, kolik jich mezi námi zůstalo?
K historii se vyjádřila Naďa Černá z mělnického Muzea: Máme dva odlišné pojmy, dneska se tomu říká “pálení čarodějnic”, dříve to byla Filipojakubská noc. Prvního května byl svátek Filipa a Jakuba, jejich ostatky byly totiž společně pohřbeny k prvnímu květnu. Dnes už je posunutý na 3. května. Spousta lidí se pídí po tom, proč Filipojakubská, když tam žádný takový svátek není. Během roku existuje několik dní, kdy mají škodlivé síly větší moc a patří k nim právě i ta z 30. dubna na 1. května. K rozvoji obrany proti čarodějnicím přispěly i hony na čarodějnice. V lidech se to zakořenilo, tenkrát to měli těžké staré ženy, často v nich viděli čarodějnice. Poslední dubnovou noc mají nekalé živly největší moc, a tak je potřeba se před nimi chránit. Jakmile se dostala čarodějnice do stavení, do chléva nebo ke hnojišti, tak získávala moc a mohla škodit hospodářství. Do západu slunce se musel nakrmit dobytek a potom se začaly zabezpečovat prostory, především otvory do stavení - ve vratech, pod vraty, dveře do chlévů, okénka. Způsobů je opravdu hodně, liší se to regionálně, často se na prahy sypal písek nebo se dávaly drny, protože se tvrdilo, že než čarodějnice vstoupí, musí přepočítat zrnka písku nebo stébla trávy. To musela stihnout do prvního zakokrhání. Stejně tak se do oken dávaly pichlavé větvičky, trny jí měly vadit při počítání. Na hnojiště se z pichalavých větviček stavěl baldachýn, tvrdilo se, že kdyby sebrala jen stéblo slámy, tak by mohla uhranout dobytek. Hospodyně byly také opatrné, nepůjčily mléko, máslo a podobě, aby nezískala čarodějnice moc nad dobytkem. Ta údajně také měla chodit na pole s plachtou, sbírat rosu, kterou dala do plachetky, kterou dojila, až vydojila mléko z krav daného stavení. Jako ochrana fungovala i svěcená voda, tou se vykropily chlévy, na dveře se dělaly křížky svěcenou křídou, zároveň se za dveře a petlice dávaly svěcené kočičky. Další, čeho se škodlivé síly měly bát, byl rámus, čím větší rámus, tím spíše se čarodějnice vyhnala za vesnici, kopalo se do věcí, práskalo bičem a podobně. K ohňům je málo materiálu a spíše až z 18. - 19. století. Jde o oheň jako symbol očisty, čarodějnice se slétávají na návrší a tím, že se tam dělal oheň, měly zabrané místo, navíc celé území se pokrylo ohněm a ona neměla šanci - čím vyšší oheň, tím větší zabezpečení. Ve stavení se potom nová košťata zamykala, aby se s k nim čarodějnice nedostala. Stará se namočila do smůly nebo kolomazu a zapálená házela do vzduchu, aby se na čarodějky posvítilo nebo aby se srazily z koštěte.
