Češi si vozí pohlavní choroby jako „suvenýr“ z cest: Infektolog ukázal na konkrétní destinace

Ženy mohou věřit svým manželům, že dvakrát za měsíc do Bangkoku létají pouze za obchodem. Ale také nemusejí. Stejně tak je na pováženou, jestli starší dámy cestují do Tunisu pouze za krásami této africké země, nebo za náručí svalnatých domorodců. 

Bývalý mluvčí Asociace cestovních kanceláří Tomio Okamura to ještě v „pravěku“ české sexuální turistiky popsal poměrně jasně. Podle jeho odhadu jezdilo do Tuniska za sexem tři tisíce českých žen, zatímco v Thajsku hledalo sexuální uspokojení každý rok na čtyři tisíce českých mužů. Toto číslo je dnes pravděpodobně mnohem vyšší.

Co všechno si pak mohou přivézt zpět domů, v rozhovoru popisuje MUDr. David Jilich, infektolog a vedoucí Národního HIV/AIDS centra na Klinice infekčních nemocí FNB a 1., 2. a 3. LF UK.

Jaké choroby sexuální turistika nejčastěji generuje?
Do našeho oboru infekčního lékařství spadají žloutenky typu B a C a samozřejmě také HIV. Pak je tu ale celá řada dalších pohlavně přenosných chorob spadajících do oboru kožního lékařství – syfilis, gonorrea neboli kapavka, různé typy chlamydiových infekcí, herpetické čili oparové infekce. Zmínit musíme také relativně nový fenomén opičích neštovic. Dále je tu infekce lidskými papilomaviry, což je onemocnění způsobující mimo jiné rakovinu děložního čípku, ale také zhoubný nádor konečníku nebo hltanu. Proti posledně zmiňovaným virům se již nějakou dobu očkuje, ale počet takto chráněných jedinců je v ČR stále nízký. Kategorie pohlavně přenosných chorob je opravdu hodně široká a pestrá. Pomýšlet by na ně měli lékaři i z jiných než námi zmiňovaných odborností. Klíčové jsou ale také lékařem správně položené otázky, které pravděpodobně budou choulostivé, případně i nepříjemné.

Jaké příznaky nakažený člověk pociťuje?
Na to je těžké odpovědět, protože jenom část osob s těmito infekcemi má nějaké konkrétní projevy. To znamená, že člověk může získat pohlavně přenosnou chorobu a nemusí pociťovat vůbec žádné příznaky. O to je to záludnější a nebezpečnější, protože když nakažený o infekci neví, může ji rozšířit i na další osoby. Jindy se příznaky dostaví, ale s poměrně velkým zpožděním.

Jak tedy postupovat, když se nákaza projeví, případně když má člověk určité pochybnosti?
Pokud se infekce projeví, příznaky pacienta doženou k návštěvě lékaře a k vyšetření. Nejčastěji jde ke svému praktickému lékaři, na dermatovenerologii, gynekologii nebo urologii, podle typu infekce. A když lékaři správně vyhodnotí riziko, je z pohledu infektologa napůl vyhráno, protože můžeme pacienta řádně vyšetřit a začít léčit. Bohužel nezřídka se nakažení bojí nebo stydí k lékaři jít a popravdě popsat situaci, protože pohlavně přenosné choroby jsou společensky komplikované téma.

Jaká vyšetření se k odhalení těchto chorob používají?
Některé mikroorganismy se testují z krevního vyšetření a některé mikrobiologickým důkazem z postiženého místa, tedy výtěrem například z močové trubice, z pochvy, z dutiny ústní a podobně. Dalším problémem je, že lidé při rizikovém kontaktu mohou získat více pohlavně přenosných chorob najednou.

Kolik?
Dvě, tři, ale viděl jsem i případ s šesti infekcemi, kterými se pacient nakazil při jednom pohlavním styku, tedy dle pacienta. Vždy je třeba vzít v potaz, že různé infekční choroby mají různé inkubační doby. Absolutně nejlepší je provést komplexní vyšetření, tzv. venerologický screening, který u nás na Bulovce zajišťují kolegové z Dermatovenerologické kliniky.

Vraťme se zpět k pohlavně přenosným chorobám. Které z nich jsou pro člověka nejnebezpečnější?
Když se podíváme na ohrožení samotného života, jeví se jako nejnebezpečnější infekce HIV. Některé viry způsobující žloutenky neboli hepatitidy také dokážou člověka zahubit, neboť mohou vyvolat jaterní cirhózu, selhání jater nebo vznik zhoubného jaterního nádoru. Ale v případě hepatitid se bavíme o době v řádu desítek let, zatímco u HIV může smrt nastat i dříve, například už za deset let od nakažení – samozřejmě u neléčených pacientů. Proto bych HIV označil za největší infekční hrozbu z řad pohlavně přenosných onemocnění.

Ale ne všechny choroby člověka zahubí...
Jistě. Například chlamydiové infekce nebo kapavka. Ale mohou způsobit závažné dlouhodobé komplikace, případně neplodnost nebo chronické záněty. Syfilis v minulosti býval příčinou úmrtí, ale pokročilá stádia známe spíš z literatury nebo z filmů, dnes je díky účinné antibiotické léčbě už téměř nevídáme.

Když se bavíme o sexuální turistice, jsou některé části světa rizikovější?
Většina zmiňovaných onemocnění má celosvětový výskyt. Pakliže člověk sáhne k nechráněnému pohlavnímu styku v rámci placené sexuální služby nebo s náhodným partnerem, nelze žádný takový kontakt označit za bezpečný nebo nerizikový, ať k němu dojde kdekoli na světě. A pak už jde jen o míru rizika, například ve vztahu k četnosti výskytu HIV. Logicky v zemi, kde je výskyt infekce vyšší, je vyšší i riziko nákazy.

Určitě existují oblasti, kde by měl být člověk řekněme sexuálně obezřetnější…
Rizikové jsou zcela jistě oblasti, které jsou populární z pohledu sexuální turistiky a poskytování sexuálních služeb. Tradičně se mluví o Filipínách, Thajsku, Malajsii a podobně. Ono to nemusí být primárně destinací jako takovou, ale tím, že zde využívají sexuální služby četné osoby z různých částí světa. Statisticky vzato lidé, kteří si o placenou sexuální službu řeknou, jsou určitým způsobem rizikoví stran svého předchozího chování. Už mohou být nakaženi pohlavními chorobami a přes prostitutky a prostituty pak infekce „sdílejí“ s dalšími a dalšími sexuálními zákazníky. Proto si myslím, že uvedené země jsou z pohledu sexuální turistiky rizikové, ale zmiňované státy nejsou zdaleka jediné.

Jak je to s rizikem nákazy HIV v různých oblastech světa?
Zajímavé je, že u viru HIV se v různých oblastech světa většinově vyskytují určité podtypy. Například máme člověka s nově zjištěnou infekcí HIV, který byl vystaven mnohočetnému riziku v různých oblastech světa – a speciálním vyšetřením jeho HIV viru se dá z toho podtypu odhalit, jestli se nakazil spíše v oblasti východně od nás, nebo například v oblasti černé Afriky či Latinské Ameriky. Ale pro léčebný přístup to nehraje žádnou zásadní roli. Je to důležitější pro zjištění tzv. epidemiologických trendů, tedy když například sledujete šíření nové varianty nebo zcela nové nemoci v dané zemi. Velice zajímavé to bylo v nedávné době v souvislosti s šířením opičích neštovic. Ale jak již bylo zmíněno, většina pohlavně přenosných chorob má celosvětový výskyt.

Které oblasti jsou tedy z pohledu HIV nejnebezpečnější?
Česká republika je obecně zemí s relativně nízkým výskytem HIV. To zjednodušeně znamená, že skoro všude jinde na světě je riziko nákazy HIV virem vyšší než u nás. A jsou země, které mají mnohonásobně vyšší výskyt, v současné době se často bavíme o Ukrajině, kde je výskyt HIV 20násobně vyšší než v ČR, v Rusku dokonce 40násobně. Tedy i pravděpodobnost, že se člověk při jednom nechráněném pohlavním styku nakazí, je neskonale větší.

Co Afrika?
Ano, to je tradičně nejpostiženější kontinent. Na druhou stranu zlepšení situace v otázce HIV je tam nejmarkantnější. V dostupnosti léčby, osvětě i informovanosti se tato oblast obrovským způsobem posunula, protože problematika HIV byla a zůstává v otázkách zdraví celosvětová priorita. Ostatně HIV je jediná diagnóza, která má v OSN svoji vlastní sekci věnující se výhradně tomuto onemocnění. A to přesto, že existují srovnatelně velké, nebo dokonce větší problémy s infekčními nemocemi, jako je například malárie nebo tuberkulóza.

Může se člověk pohlavně přenosnými infekcemi nakazit i jinak než při pohlavním styku?
Většina z nich se dá přenést i jinak. HIV a hepatitidy se přenášejí také krevní cestou. Také syfilis, kapavka nebo opičí neštovice v některých stádiích se dají přenést i jinak než sexuální cestou, zejména úzkým kontaktem. Stejně tak se mohou lidé nakazit v rámci domácnosti při nedodržování hygienických pravidel. Ale obecně je to málo časté.

Jak probíhá léčba pohlavně přenosných chorob?
Ve většině případů není nutná hospitalizace. Určité výjimky mohou být v případě syfilidy, kde je zákonem nařízená léčba a izolace kvůli zabránění šíření infekce na další osoby. Jinak léčba probíhá ambulantně. Samotná léčba je rozdělena mezi více medicínských oborů, nejčastěji mezi kožní specialisty a infektology. Zajímavý mezioborový přístup k této problematice zvolili například ve Spojeném království, kde vznikl nový obor genitourinální medicíny, který pohlavně přenosné choroby řeší komplexně. Podle mě je to velmi dobrá myšlenka.

Jak konkrétně na Bulovce funguje mezioborová spolupráce v případě těchto nemocí?
Mezi naší Klinikou infekčních nemocí a Dermatovenerologickou klinikou funguje spolupráce skvěle. Je nezbytná a je každodenní. Pohlavně přenosné choroby jsou komplexním problémem a je běžné, že pacient se nakazí více infekcemi najednou. To znamená, že my infektologové a kožní lékaři umíme diagnostikovat a vyřešit dohromady všechny tyto infekce. U lékařů dalších specializací, kteří se s těmito infekcemi mohou setkat, je zásadní, aby správně vyhodnotili riziko, tedy aby nedocházelo k situacím, kdy odhalí a zaléčí jednu pohlavně přenosnou chorobu a další nákazy jim uniknou. Po správné diagnostice už je na nás a na kožních specialistech, abychom pacienta správně zaléčili. A záměrně nemluvím o Bulovce, protože tato péče není soustředěna jen do fakultních nemocnic. Naopak, většina péče je v terénu, je soustředěna v ambulancích, kam přijde pacient či pacientka s obtížemi nejdříve.

Jak by se nakažení lidé měli chovat třeba na sportovišti nebo v rodině?
V naší terminologii tomu říkáme běžné okolí, tedy lidé vyskytující se v bezprostřední blízkosti nakaženého člověka, vyjma sexuálních partnerů. Běžné okolí obecně ve velkém ohrožení nebo riziku není. Nakažené osoby mají po určitou dobu, tedy dokud jsou infekční, legislativně nařízený zákaz nechráněného pohlavního styku, aby nemohli nikoho dalšího nakazit. Ale například v domácnosti, na pracovišti, v hromadných dopravních prostředcích a podobně není potřeba podnikat žádná speciální opatření. Naštěstí léčba většinou poměrně rychle zvrátí onemocnění do neinfekčního stavu. Je-li léčba zahájena správně, bakterie, viry nebo parazitární organismy hynou a přestávají být infekční. V případě HIV a virových hepatitid to nějakou dobu trvá, ale je běžnou součástí naší praxe, že automaticky všechny pacienty přesně instruujeme, jak se mají chovat.

Co byste poradil lidem, kteří vyrážejí na dovolenou a mají zálusk na nějaké sexuální dobrodružství?
Že pochopitelně nejúčinnější metodou prevence je ukázněné sexuální chování a jeden stálý sexuální partner, který je důvěryhodný. V ostatních případech by se vždy měli chránit. To znamená používat bariérovou ochranu při kontaktu s náhodnými sexuálními partnery, ať už je to žena, muž, nebo více osob. Ať už jde o jeden, nebo více podobných kontaktů. Ať už je ta služba placená, či neplacená. Prostě vždycky. Používání kondomu je vysoce účinné ve vztahu k většině pohlavně přenosných chorob. Samozřejmě jsou praktiky, kde se kondom nepoužívá nebo použít nelze, protože třeba i při líbání se lidé mohou nakazit pohlavně přenosnou chorobou, i když to nebývá tak běžné a riziko není tak velké jako při pohlavním styku. Kondom nechrání jenom proti nechtěnému početí, ale především před rizikem nákazy pohlavně přenosnými chorobami.

Je ještě něco, co byste chtěl českým výletníkům do exotiky vzkázat?
Určitě bych neopomněl zmínit sexuální chování pod vlivem psychotropních látek. Často stačí i alkohol, nemusí jít přímo o drogy. Pod vlivem omamných látek se člověku mění míra tolerance jeho vlastního chování, posouvá se hranice toho, čeho by se za střízliva pravděpodobně nedopustil. Pak na ochranu nebo na detaily sexuálního chování nemyslí. Ještě si neodpustím připomenout, že pod vlivem amfetaminů se jako jeden z účinků na psychiku popisuje potřeba zvýšit počet sexuálních partnerů. Riziko nákazy pak roste exponenciálně. Před tímto fenoménem provázejícím dovolenkovou sexuální turistiku bych chtěl cestovatele důrazně varovat. Všem pak samozřejmě přeji krásné léto a zdravý návrat z dovolené.

KAM DÁL: Ženy mají problém: Rostou jim vousy a mění se jim pleť, říká dermatolog.