České zdravotnictví čeká velká krize, doplatí na to pacienti. Nejde jen o platy lékařů, říká ředitel nemocnice

Dohoda mezi nespokojenými lékaři, VZP, odbory a ministerstvem zdravotnictví byla podepsána. Stávka nebude, palčivý problém zmizel. Nebo ne? Otázkou totiž je, jestli se podařilo vyřešit systém, jeho nastavení. Případně zda jsme blíž mnoha odborníky požadované reformě zdravotnictví. V tomto ohledu to příliš nevypadá.

Ministerstvo zdravotnictví slíbilo připravit zákon o odměňování zdravotníků, změnu zákoníku práce i novelu, která má změnit fungování tuzemského zdravotnictví. Jenomže to už tady bylo mnohokrát. Politici už toho napovídali hodně. Stejně jako odboroví předáci a další.

Zajímají lékaři vůbec někoho?

Názory lékařů samotných či šéfů nemocnic však často zůstávají upozaděny, přitom právě jich se to týká nejvíce. „Mohu nabídnout pohled člověka z praxe pracujícího ve zdravotnictví dvacet let, který prošel pracovištěm fakultním, krajem řízenou nemocnicí a nestátními zdravotnickými zařízeními. Pracoval jsem postupně v pozici sekundárního lékaře, vedoucího lékaře, primáře, náměstka léčebné péče a ředitele nemocnic,“ usmívá se v rozhovoru pro Čtidoma.cz ředitel Masarykovy nemocnice Rakovník, MUDr. Ondřej Dostál, MBA.

Jsou problémem českého zdravotnictví jen nízké platy lékařů?
Právě že ani náhodou. Situace kolem iniciativy „Lékaři jsou jenom lidi“ z mého pohledu poněkud zdegenerovala, zúžila se jen na otázku platů lékařů. Tak by to ale být nemělo. Ani v očích odborníků, kteří situaci řeší, ani mladých lékařů, kteří s požadavky přišli, ale ani v očích široké veřejnosti. Problematika zdravotnictví v naší republice je mnohem komplexnější a netýká se vůbec jen lékařů, ale veškerého zdravotnického personálu a pacientů.

Je zdravotnictví specifické, mělo by se toto zohlednit?
S tím souhlasím. Pacienti potřebují péči v režimu 24/7, takže služby v akutním provozu jsou prostě nutností. V průběhu služeb (dnes tzv. ÚPS – ústavních pohotovostních služeb od cca 15:30 do 7:30 následujícího dne) se také mladý lékař naučí nesrovnatelně více než při běžné osmihodinové práci přes den. Učí se komplexnosti přístupu k pacientovi a rychlému a správnému rozhodování pod časovým a profesním tlakem. Většinou nechce rušit staršího kolegu, pokud to není nezbytně nutné, a snaží se použít vše, co se dosud teoreticky i prakticky naučil, a udělat pro pacienta to nejlepší možné. Tyto nepříjemné zkoušky každého mladého kolegu posílí a výrazně posunou, pokud je tedy vydrží.

Není to ale příliš velký tlak, na který také mladí lékaři upozorňují?
Je, ale jde přece o budoucího lékaře. V případě, že tento tlak nevydrží, smiřuje se s tím, že svou kariéru bude směřovat jiným směrem, než je akutní péče, a na tom také není vůbec nic špatného. Z mého pohledu jsou tedy služby pro mladého lékaře nutností, protože si vyzkouší, zda je schopen stresové situace správně řešit a jestli mu takový způsob práce přináší i osobní uspokojení. V čem však spatřuji požadavky mladých lékařů jako oprávněné, je to, aby po takové službě mohl kolega ze zdravotnického zařízení odejít a adekvátně si odpočinout. K tomu potřebuje volný čas a dostatečné finanční ohodnocení.

Jenže lékaři, ale i sestry, ošetřovatelé a sanitáři slouží často téměř „do padnutí“. Proč?
Jde zejména o nedostatek personálu. Ten je způsoben demograficky. Stárne celkově naše populace a to nevynechává ani zdravotníky. Ve zdravotnickém zařízení, které vedu, máme téměř 30 % sester v důchodovém věku. Tak je to napříč celým zdravotnictvím a v některých oborech je tato situace ještě horší. Například mezi praktickými lékaři pro dospělé a pro děti. Narážíme na to, že systém vzdělávání sester a lékařů jednoduše přestal vyhovovat aktuálním potřebám.

Může za to i fakt, že fakulty vzdělávaly možná až mnoho zahraničních studentů?
Není to jen tím. I když je pravda, že tito budoucí lékaři náš zdravotní systém neposílí. Dalším důvodem je, že fakulty opouští lékařky, které v sedmdesáti procentech později založí rodinu a zdravotnictví minimálně na nějakou dobu opustí. Zásadní však je, že systém pre- i postgraduálního vzdělání je nastaven tak složitě a nekomfortně, že mladým lidem se zájmem ve zdravotnictví pracovat klade zbytečné překážky.

Možná vstoupíme na tenký led, ale co zneužívání zdravotnické péče pacienty, i to může za přetěžování lékařů?
Bezesporu to tak je. Stejně jako nedostatečná síť lékařů v primární linii, tedy praktiků, a určitá nekolegialita v první linii včetně specialistů s lékaři ve zdravotnických zařízeních. Kdo z nich v nemocnici nepracuje, nebude přece vypomáhat kolegům ve špitále, sami dělají přes den dost a služeb si už v životě také užili. Jenže pacient potřebuje zdravotní péči někdy i mimo značně omezené ordinační hodiny lékařů v první linii nebo ambulantního specialisty. Ale jde také o to, jakou pomoc.

Jak to myslíte?
Kde je určitá slušnost a respekt pacienta, který má obtíže se zády tři týdny, a přesto přijde k unavenému mladému lékaři v neděli v deset večer, protože v pondělí ráno nechce čekat u svého praktika? Nebo ještě lépe, nejít v pondělí k praktikovi vůbec a chtít po lékaři ve službě v neděli zázrak rychlého vyléčení, protože bude moci jít v pondělí rovnou do práce. Nebo ho začalo škrábat v krku a začala mu děsná teplota 37,2 °C, tak si zajede na pohotovost, ať mu předepíšou antibiotika a celkově ho vyšetří, ať má klid a nikam už nemusí...

Dá se tedy říct, že mladí lékaři si i kvůli přístupu pacientů mohou rozmyslet, kam nastoupí?
Podle mého názoru určitě. „Nebudu se chovat ke zdravotníkům s respektem, vždyť vystudovali za moje peníze. A počkej, až uděláš něco, co se mi nelíbí. Hned si na tebe budu stěžovat nebo ti to pořádně osolím na sociálních sítích, a nebo ještě líp rovnou přes právníky!“ To je přístup mnoha lidí k lékařům. Zdravotnictví se musí vrátit k respektu a úctě k pacientům, ale i k lékařům a všem zdravotníkům. Zde je ta cesta zdánlivě nejjednodušší, a to je intenzivnější, otevřená komunikace mezi zdravotníky a pacienty. To může dokázat každý zdravotník i pacient sám za sebe. S tím ostatním ale budou potřebovat zdravotníci pomoci, aby se v práci cítili lépe a podávali lepší výkony.

Je třeba kompletní revize zdravotnického systému?
Podle mého soudu nadchází doba, kdy se zdravotnictví dostává do krize, kterou je možné využít ke stabilizaci a dalšímu rozvoji. Jde jen o to, jak bude uchopena. Neměly by být zalepeny jen největší díry, kudy do ztrouchnivělé lodi začíná zatékat. Loď by měla být opravena a zrekonstruována všemi odborníky, které máme, tak, aby se zase mohla plavit v čele celosvětové zdravotnické flotily.

Jak na to?
Státní organizace, plátci zdravotní péče a kontrolní orgány by měli vymyslet dlouhodobou koncepci našeho zdravotnictví a systém postupných kroků, které k vyléčení a větší efektivitě povedou. Tato koncepce bude muset obstát napříč politickým spektrem a být dodržována i po možném přesunu politických sil po dalších volbách. Ne tak, aby kdokoli na zdravotnictví extrémně ekonomicky profitoval, ale aby to odpovídalo současným a budoucím požadavkům na dlouhodobý rozvoj. Buď se tyto instituce nyní stanou hrdiny do budoucna, kteří v zájmu pacientů ve zlomovou chvíli udělali správné a nesobecké rozhodnutí, nebo nás za pár let čeká krize mnohem větší.

Jestli to chápu správně, je tedy třeba zvolit správný diagnostický a terapeutický postup u pacienta v akutním stavu?
Ano. Přesně v takovém stavu naše zdravotnictví je. I když to bude chtít více práce, více probdělých hodin, více nepohodlí a stresu, více komunikace, vysvětlování a následných pečlivých kontrol. Na tuto diagnostiku a léčbu nemáme žádná tvrdá data, žádná celosvětově platná doporučení, ale máme spoustu specialistů s ohromnými zkušenostmi a citem pro individuální přístup k léčbě našeho zdravotnictví. Pro české zdravotnictví je potřeba udělat to, co zkrátka děláme dnes a denně pro naše pacienty.

Rozumím, že je to velmi složité říct jen tak od stolu, ale jaké konkrétní věci by se tedy měly změnit?
Je potřeba zaměřit se na racionalizaci a efektivitu zdravotní péče celkově i regionálně, adekvátní alokaci finančních zdrojů, které nemohou nekoncepčně zvýhodňovat za stejné výkony různá zdravotnická zařízení, zajištění mechanismů, které zdravotníkům zvýší jejich ekonomický status, zjednodušení vzdělávání lékařů a sester s větším zaměřením na praktické dovednosti, posílení těch odborností, které jsou v dlouhodobém deficitu, ulevit lékařům v nemocnicích posílením sítě praktických lékařů pro dospělé i děti včetně pohotovostních služeb a navést k pohotovostním službám v nemocnicích i soukromé ambulantní specialisty. Zvýhodnit hierarchii postupné péče o pacienty, respektive znevýhodnit její nedodržování pacienty a znevýhodnit opakované návštěvy různých odborníků kvůli jednomu zdravotnímu problému s mnoha opakovanými stejnými vyšetřeními. Dalším tématem vyžadujícím řešení je přebujelá administrativa, která zdravotníky odvádí od přímého kontaktu s pacienty. V neposlední řadě je vhodné podpořit možnost doplacení si nadstandardní péče samotnými pacienty. Poté všechny aspekty řádně kontrolovat a včas upravovat podle měnících se potřeb. 

To je trochu pesimistické čtení. Mohli bychom přes všechny problémy skončit pozitivně, nebo už to dnes není možné?
Možné to určitě je, protože zdravotní péče je v naší republice na velmi vysoké odborné, technické i materiálové úrovni. Navíc je tato péče široce přístupná. I přes mé zkušenosti se zahraničními zdravotnickými zařízeními jsem jednoznačným patriotem českého zdravotnictví a až na velmi specifické situace, jako jsou léčby některých geneticky podmíněných onemocnění, považuji naše zdravotnictví za špičkové. Jen se musíme všichni snažit, aby to vydrželo i nadále, a kompetentním osobám i nám všem přát, abychom ke zdravotnictví přistupovali zodpovědně a čestně, jak si jistě zaslouží.

KAM DÁL: Dva rodiče jsou pro dítě málo, potvrdili odborníci. Naši předci na to šli jinak, díky tomu neznali deprese.