Český paradox: dezinformátoři bojují za svobodu slova. „Sdílejte, než to smažou,“ říkají a hrají si na oběti
Na dezinformátora Zítka byl vydán mezinárodní zatykač a byl v poutech eskortován do České republiky. Do země, která „není státem, ale soukromou korporací“, jak někteří dezinformátoři rádi říkají, nejlépe když právě vylamují dveře soudní síně. Dezinformátoři Tušl a Čermák už byli odsouzeni a dostali tresty. Jenže ne všichni dezinformátoři jsou placeni a řada z nich tyto názory šíří, protože jim prostě sami věří. To pramení z jejich frustrace z této doby.
„Svoboda projevu je sice základním lidským právem, ale není absolutní. Má svou hranici. A ta hranice je skutečně vymezená násilím, podněcováním k násilí, podněcováním k nenávisti, intolerancí,“ řekla vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová pro Seznam.cz. Co se stalo, že si dezinformační scéna zprivatizovala jako zbraň boj za svobodu slova? Není to tak dávno, co byly demonstrace namířené proti vládě (tedy chudobě) plné transparentů a vyhlášení, že u nás je ohrožena svoboda slova.
Nepřekvapivě se tím ohánějí především ti, kteří svobodu slova zneužívají k šíření lží, polopravd a dezinformací. Na liberálnější straně naší společnosti se často zjednodušujícím způsobem dezinformátorem nazývá leckdo, kdo má pouze jiný názor na věc. Kdo má jiný názor na některá citlivá aktuální témata, je rovnou kolaborant. A příkopy ve společnosti se tak dále prohlubují. Přitom svoboda slova zde je, jen není neomezená.
Hybridní válka a dezinformace
Události okolo anektování Krymu ze strany Ruské federace a především únorový vpád ruských vojsk na Ukrajinu pro řadu obyvatel znamenaly překvapení, neboť na takové věci blízko svého obydlí nebyli připraveni. To popisuje i poslední výroční zpráva Vojenského zpravodajství: „Část obyvatelstva (...) se ocitla ve stavu jakési morální paniky, neboť získala pocit, že této údajné hrozbě ze strany Ruské federace nedokáže čelit.“
Tento fakt spolu se skutečností, že konkrétní propagandistické kanály nebylo ve většině případů možné přesně identifikovat, a tím, že výsledky jejich působení byly jen obtížně kvantifikovatelné, měl za následek mimo jiné masivní nadužívání pojmů s touto problematikou spojených (hybridní válka, propaganda či dezinformace). Ty tak především v laickém diskursu ztratily pro popis a chápání uvedených fenoménů jakýkoliv význam a začaly se užívat spíše pro dehonestaci názorových protivníků a radikálně zjednodušující vysvětlení komplexních jevů.
Dezinformátor jako profese a dezinformátor jako oběť
Výroční zpráva Vojenského zpravodajství upozorňuje i na to, že jako dezinformace začaly být některými označovány i pravdivé informace, jež však nebyly v souladu s jimi prosazovanými idejemi, a kdy dokonce docházelo ke spojování kritiky vládních politik s propagandistickým působením cizí moci, což mohlo vést k vyčlenění části hlasů, do té doby legitimních, z politické debaty.
K názoru o nadužívání některých pojmů se připojuje i politolog Jan Charvát: „Pojem hybridní války se u nás vžil k označení velmi širokého spektra činností. Určitě i k pojmu dezinformace, ostatně tento pojem používají právě i sami dezinformátoři. Rusko bezesporu prosazuje v Evropě i u nás svoje zájmy, chová se nepřátelsky, má zájem na tom, aby se problémy, které tu jsou, zesilovaly, k čemuž používá i různé vlivové operace. Navíc Evropa řadu problémů řešit nedovede, její obyvatelé se proto jejich dopadů bojí. A to je živnou půdou pro působení dezinformátorů. Řada dezinformátorů zřejmě skutečně pracuje na něčí objednávku, ale je potřeba si uvědomit, že ne všichni, kteří u nás dezinformace šíří, se dají považovat za nástroje hybridní války. Řada z nich tyto názory šíří, protože jim prostě sami věří. To pramení i z jejich frustrace.“
Sdílejte, než to smažou
Nejlépe se samozřejmě v této atmosféře daří prosazovat svoje zájmy samotným dezinformátorům. Těm se povedlo debatu o boji proti dezinformacím zaměnit za debatu o svobodě slova a zavádění novodobé cenzury. S tím souhlasí i poradce premiéra pro dezinformace Miloš Gregor, který v rozhovoru pro e.15 řekl: „Tím, že jsme nevyvraceli tenhle narativ jako společnost, se to stalo něčím, co se nám dostalo pod kůži. Dnes a denně vnímám na sociálních sítích rádoby vtipné hlášky: ‚Sdílejte to, než to smažou.‘ To je věc, která se řetězovými e-maily šířila už před deseti lety. Tahle fráze byla používána dezinformátory a manipulátory, kteří šířili poplašné zprávy. Pak to začali používat populističtí politici a teď to používáme všichni, protože to zlidovělo.“
Výsledkem je prohlubující se polarizace společnosti
Politolog Jan Charvát se vrátil k počátkům dezinformační scény. „Dezinformační scéna tady nebyla vždy v takové formě, jakou ji známe dnes. Její kořeny leží v době okolo roku 2008, kdy se začala u nás zhoršovat ekonomická situace, a především v roce 2015 v době migrační krize. Vládní politika však v té době byla také velmi antiimigrační, takže nebyla potřeba tuto scénu nějak výrazně řešit. Proto se tolik rozrostla. Její síla se ukázala nejprve v době covidu a potom v rámci ukrajinské krize. Ale to už bylo na její účinné potlačení pozdě.“
Její existence měla ještě další efekt, a to ten, že liberálnější část společnosti začala sama hledat snadné řešení problémů, když za řadu problémů vinila tuto scénu a Rusko, které ji zde podporuje. „Není to samozřejmě úplně tak, že za všechny současné problémy může Rusko, to je samozřejmě nepřátelské a tak se chová, ale za řadu věcí si můžeme sami, Rusko je zde jen, a to i za podpory některých dezinformátorů, dovedně roztleskává. Naopak dezinformátoři mají za to, že kvůli jakémukoliv jinému názoru je dnes člověk považován za kolaboranta. A to má samozřejmě za výsledek stále se prohlubující polarizaci společnosti,“ dodává politolog Jan Charvát.
Zdroj: autorský článek, vzcr.cz
KAM DÁL: Miroslav Kalousek by to měl dnes s novou stranou těžké.
