Co kdyby všichni Romové skutečně začali pracovat? Přišel by Zeman o Hrad?

Prezident Miloš je skvělý prezident a dobře to o sobě ví. Ví, že si lidé berou jeho slova k srdci. Je morální autoritou, a chová se proto zodpovědně, jak se na hlavu státu patří. Když si proto prezidentský mluvčí jednou během pracovní doby odskočil pro housku se salámem a vrátil se se slovy, že potkal tři znuděné lidi, prezident se zachmuřil. Situace byla ještě horší, když mluvčí dodal: "Ti lidé, pane prezidente, byli asi nezaměstnaní, pane prezidente. A taky, pane prezidente, byli to Romové, pane prezidente."

Budou pracovat!

Prezident se zamyslel, a protože je prezidentem nejen skvělým, ale též rozumným a bryskním, již za několik vteřin ťuknul hůlkou o zem. "Zavolej mi, milý Jiří, nějakého toho… jak jen oni se…" prezident znechuceně máchal hůlkou před sebou, "zavolej mi nějakého novináře. Promluvím. Sice se znemožním, ale ti tři lidé, které jsi potkal, budou šťastní. Budou pracovat. A já jako pravidelný čtenář budovatelských románů dobře vím, že člověk, který pracuje, je šťastný."

Ještě toho dne se v médiích objevilo vyjádření prezidenta: "Pouze deset procent Romů pracuje."

Dobrý prezident měl samozřejmě pravdu. Nejen ti tři, nýbrž všichni Romové si vzali prezidentova slova k srdci a ve snaze dokázat mu, že se mýlí, začali pracovat. Pracovat začali děti, důchodci, stejně tak těhotné ženy. A prezident se usmíval, jelikož země vzkvétala a lidé byli spokojení. A pocit, který jej hřál u srdce, když viděl, že jsou jeho lidé spokojení, byl omamný. Proto mu nezáleželo na tom, že si o něm půlka národa myslí bůhvíco.

První problémy se objevily po týdnu. Protože Romové pracovali nebývale urputně, úplně všechna práce byla hotová. Dálnice se dostavěly, jídlo se uvařilo, bezdomovci měli kde bydlet, jelikož jim Romové bez použití jakékoliv techniky vystavěli nové domy všude tam, kde viděli sebemenší místečko.

A dobrý prezident si uvědomoval, že chce-li mít dál své lidi spokojené, musí znovu zasáhnout. Když jeho lidé tak rádi pracují, avšak práce není, bude ji muset vytvořit. Proto prezident zase jednou ťuknul hůlkou o zem. "Milý Jiří, opět mi zavolej jednoho z těch… z těch novinářů. Opět promluvím."

"Ano, pane prezidente, dobře, pane prezidente," odpověděl mluvčí a už za pár hodin přinesla média zprávu o tom, že prezident se hodlá přestěhovat. A to rovnou s celým Hradem.

"Chci se," oznámil prezident dychtivým novinářům, "milí novináři, přestěhovat na malou vesničku na jihu Moravy. A protože jak, milí novináři, dozajista víte, k prezidentovi České republiky patří jeho Hrad, odstěhuje se tento Hrad se mnou."

Hned druhý den se začaly dít velké věci. Romové z celé země se sjeli, aby přestěhovali Hrad dobrého prezidenta, a protože byli, jak se říká, v ráži, stihli to tak rychle, že prezident již nestihl v hlavním městě republiky ani posnídat. Když mu mluvčí donesl pravidelný ranní koblížek, vybavení prezidentovy ložnice už bylo dávno na cestě.

Kleopatra? Asi ne

Od té doby vládne prezident – čestně a spravedlivě – ze svého moravského Hradu. Nelíbí se mu tam sice tolik jako v Praze, ale co by pro spokojenost svých občanů neudělal.

Je ještě jiná verze tohoto příběhu – zlí jazykové tvrdí, že prezident se odebral z Prahy ve chvíli, kdy v ní řádila uprchnuvší mamba. Uštknutí se bál prezident víc než čehokoliv jiného. Tušil totiž, že kdyby jej had uštknul, spokojení lidé by jeho nešťastný osud přirovnávali k osudu slavné Kleopatry. A byť prezident věděl, že je dobrý prezident, přirovnávat se k egyptské královně by si ve své skromnosti netroufnul.