David Zoubek: Za „škorpiona“ jsem moc rád

Jaká však byla léta dospívání či jaké osudy potkaly exligového hráče po konci profesionální kariéry, na to jsme se Davida Zoubka zeptali v rozsáhlém rozhovoru.

1) Nezastínil ten gól zbytek Vaší kariéry?

Já bych neřekl, že zastínil. Spíš právě naopak. Možná, že kdybych ten gól nedal, že se o mně vůbec neví. Za ten gól jsem samozřejmě moc rád. Bylo to ocenění mojí sportovní kariéry. Odměna za léta trénování.

2) Nicméně, všechna utkání jste nesehrál před televizními kamerami. Nepodařila se Vám nějaká podobná střelecká kuriozita v poslední době?

Já už sotva chodím. Teď jsem rád, když  dám gól z penalty nebo standardní situace (smích)

3) Vraťme se teď dál do historie. Jaký jste byl student?

Naprosto příšerný (smích). Kromě fotbalu pro mě nic jiného neexistovalo. Školní prospěch jsem proto neměl nejlepší. Pro různé průšvihy mě tenkrát dokonce propustili z Pionýra. Zdržovalo mě to od trénování.

4) Fotbalově jste vyrůstal v Hrusicích, odkud jste (z okresní soutěže) přestupoval do druholigového Brandýsa nad Labem. Jak vůbec došlo k tak kvalitativnímu skoku?

Pro mě to zase až tak úplně kvalitativní skok nebyl. Ještě před odchodem do Brandýsa jsem byl z Hrusic na hostování v prvoligové Dukle Praha. Mezitím ještě následoval rok a půl vojenské služby. Je ale pravda, že až do angažmá v Brandýse nad Labem jsem byl smluvně vázaný stále ještě v Hrusicích.

5) Tak si to rozeberme. Jak tedy vedla Vaše cesta do Dukly Praha?

Do Dukly mě tehdy přivedli kamarádi ze základní školy. S nejistotou a hadrovými kopačkami jsem tehdy přišel na první trénink... a vyšlo mi to. Odehrál jsem tam celý mladší a starší dorost.

6) Jak vzpomínáte na vojenská léta? U které zbraně jste sloužil?

Nastoupil jsem u Vojenské tělovýchovné jednoty Kostelec nad Orlicí, za kterou jsem hrával fotbal. Po většinu času jsem ale na vojně sloužil jako kotelník (smích). Nám fotbalistům totiž zbraně do rukou nikdy moc nepůjčovali. Dokonce jsem tam i nějaký čas krmil rybičky. Přestal jsem s tím až tehdy, když jsem jich omylem několik zahubil. (smích)

7) Teď se živíte jako fotbalový skaut pro oblast východní Evropy a Asie. Jak jste se k této pozici dostal?

Moc mi v tomhle ohledu napomohlo angažmá v Bělorusku. Tím, že jsem navykl tamnímu prostředí, vytvořil si několik zajímavých kontaktů a domluvil se rusky a anglicky, oslovili mě lidé z Ruska, jestli bych nechtěl vyhledávat talentované hráče pro východní trh. Spolupracuji s nimi nějakých osm, devět let.

8) V této krajině prodělal fotbal za posledních několik let ohromný kvalitativní postup. Jak proto teď na východě nahlížejí na český trh?

Ruské kluby jsou obecně velmi vybíravé. Musely teď sice po devalvaci tamní měny slevit ze svých nároků, stále se ale víc poohlížejí po hráčích ze západních zemí. Stejně tak kluby v Kazachstánu nebo Uzbekistánu. Ještě před čtyřmi, pěti lety tam odcházeli kluci, kteří v Čechách hráli druhou ligu. Ty časy už minuly a také v těchto soutěžích hledají vyšší hráčskou kvalitu.

9) Kterou přednost jste si odnesl z aktivní fotbalové kariéry do běžného života?

Ať to bylo v Hradci, Bohemians nebo Dinamu Minsk, pokaždé jsem se vstylizoval do vůdčí osobnosti týmu. Ať jsem byl kapitán nebo ne, přebíral jsem zodpovědnost za ostatní kluky, nesl na bedrech tíhu za týmové výsledky, dělal prostředníka mezi mužstvem a vedením. To mám v sobě neustále.

10) Nebyla Vám tahle vlastnost několikrát i na škodu? V Bohemians Praha jste jako kapitán týmu chodil po soudech za úplatkářskou aféru.

Když jsem se o úplatku dozvěděl, bylo mi jasné, že se z toho rýsuje velký problém. Od celé kauzy jsem mohl dát v pohodě ruce pryč. Namísto toho jsem všechno nahlásil a peníze předal vedení klubu. A to pod dohledem důstojníka policie. Kdybych se od toho distancoval, moje jméno by se pak nemuselo roky tahat po soudech. Já se však v případu angažoval. Jako kapitán týmu jsem za to celé cítil zodpovědnost. 

11) Pokud Vám to čas dovolil, realizoval jste se také jako trenér mládeže. Co je podle Vás prioritou této funkce? Ta výchovná činnost nebo předávání fotbalových zkušeností?

Důležité je samozřejmě obojí. Už na začátku jsem si ale uvědomil, že pokud trénujete jedenáct hráčů, nikdy z nich také nevyroste jedenáct špičkových fotbalistů. To štěstí může potkat jenom pár z nich. Vždycky jsem se proto snažil, abych z každého z nich pomohl vychovat především dobrého člověka. 

12) Zanedlouho se jméno Zoubek možná znovu objeví na dresu jednoho ligového fotbalisty. Starší z Vašich dvou synů hraje za juniorku Slavie. Jak mu to jde?

Musí ještě bojovat. Myslím si ale, že předpoklady pro velký fotbal on v sobě určitě má. Líbí se mi, že se chce prosadit na prvoligovou úroveň a jde si zodpovědně za svým cílem.