Eduard Krützner: Nevyrovnal jsem se s tím, že naše ragby opustilo tu nejvyšší úroveň

„Zdravím vás. Jak jste to našel?“ přivítal mě u svého domku v Letech u Dobřichovic a já za chvíli na to usedl ke stolu, za  kterým seděly i přední osobnosti českého a světového ragby.

Ocenil vás Český klub fair-play. Kterého nejvýraznějšího gesta fair-play jste se vy ve své kariéře dočkal?

To bylo před reprezentačním utkáním s Německem. Věděl jsem, že si jako vazač budu na hřišti hlídat útočníka Christiana Dannenberga. Skvělého kluka, se kterým jsme se znali už z několika minulých zápasů. V ragby je každý s každým kamarád, a proto jsme se už oba na další vzájemné setkání dopředu těšili. Jenomže mně se den před výkopem udělalo strašně zle. Když se to Christian dozvěděl, sám mi nabídl léky. Mně se za chvíli skutečně ulevilo a druhý den jsem do zápasu nastoupil.

Přátelé vám už léta říkají „Medák.“ Jak tahle přezdívka vůbec vznikla?

U nás v rodině je už taková tradice, že každý prvorozený syn dostane jméno Eduard. Po čase na něj pak přejde i ta přezdívka. Protože od Edíka, Edy nebo Edáka to už k Medákovi není tak daleko. Říkali tak už tátovi, mně a teď i mému synovi.

Na začátku sportovní dráhy jste kombinoval hned několik sportů dohromady. Proč u vás zvítězilo právě ragby?

Sport jsem měl vždycky rád a mezi jinými disciplínami jsem hrával i volejbal, tenis nebo hokej. Až později jsem se naplno soustředil na basketbal a také na ragby, ke kterému mě poutala jeho filozofie - kamarádství a vzájemný respekt k soupeři i rozhodčím. To jsem u ostatních sportů v takové míře nepocítil. Ragby jsem začal hrát v roce 1956, a dnes, i po šedesáti letech, se stále scházíme s partou spoluhráčů. To samé jsem poznal i v zahraničí. Díky ragby mám přátele po celém světě.

Stal jste prvním ragbistou, který přestupoval ze socialistického Československa na Západ. Jak k takovému transferu mohlo vůbec dojít?

Nabídky k přestupu do ciziny jsem jako hráč dostával neustále. Dokonce i do welšského Swansea, které se řadilo k nejlepším ragbyovým klubům na světě. Jenomže povolení nastoupit ke svému prvnímu zahraničnímu angažmá jsem dostal až v 35 letech. Uzavřel jsem tenkrát smlouvu s francouzským Olympiquem Besancon, ve kterém jsem působil jako hrající trenér. Ze třetí divize jsme krátce na to postoupili do nejvyšší soutěže.

Kdyby se dnes něco podobného podařilo českému trenérovi, rovnalo by se to hotové senzaci. Přeci jen nám francouzské ragby od té doby výkonnostně dost uteklo...

Už v těch šedesátých, sedmdesátých letech se francouzské ragby nad tím československým nacházelo o úroveň výš. Oproti nim jsme však měli jednu obrovskou výhodu. Byli jsme strašně motivovaní něco dokázat. Určitě jsme i více trénovali a na hřištích se představili v lepší fyzické kondici. To co nám chybělo, byla zkušenost z kvalitních a těžkých zápasů. Naši tehdejší ligu hrálo sice deset týmů, o zisku titulu se ale pravidelně rozhodovalo jenom mezi čtyřmi z nich. Mezi nejlepšími týmy a ostatními kluby zela často velká výkonnostní propast. Nůžky mezi námi a Francií ještě více rozevřela profesionalizace sportu v devadesátých letech.

Po návratu z Francie jste se věnoval trénování v pražské Pragovce.  Kteří významní ragbisté prošli vašima rukama?

Jeden z nejlepších byl Zdeněk Vorlický, který se po mně uchytil i v Besanconu. Martin Jágr, který se stal nejlepším pokladačem druhé francouzské nejvyšší soutěže a dostal se do sestavy věhlasného Toulonu. Na vysoké úrovni hrával ve Francii i Roman Šuster, kterého jsem pro ragby sám vyhledal.

Povídejte...

Jako trenér jsem svého času jezdil dělat nábory do škol. Přijali mě tenkrát i na pražském učilišti na Zeleném pruhu, kde se mi přihlásil jeden jediný kluk. Byl sice útlejší postavy, ale měl nejlepší předpoklady stát se dobrým ragbistou a už od samého začátku se jevil jako hodně šikovný. Byl to Roman Šuster, kterého jsem pak v sedmnácti letech přeškolil na pilíře. Později přestoupil do Francie, kde strávil deset let kariéry. V současnosti je asistentem reprezentačního trenéra mužů a jako asistent pomáhá i mému synovi s trénováním v Pragovce.

Ragby jste se nejprve věnoval jako hráč a trenér. Čím jste se ale živil?

Pracoval jsem jako radiační hygienik. Což byla sice vysoce riziková práce, na druhou stranu naskýtala i několik výhod. Měli jsme například jen šestihodinovou pracovní dobu, proto se mi dařilo skloubit zaměstnání společně se sportem.

Vyzkoušel jste si i práci funkcionáře. Kam jste z pozice sekretáře a později i prezidenta České rugbyové unie snažil české ragby dotáhnout?

Stále jsem se nevyrovnal s tím, že naše ragby vyklidilo pozice mezi nejlepšími evropskými celky, kam jsme léta patřili. Myslím si, že se mi z pozice generálního sekretáře alespoň podařilo prosadit dost věcí, které pomohly naše ragby posunout vpřed. Ať to byla změna systému hry, zkvalitnění prováděných stáží a školení či zajištění předních francouzských trenérů pro naši reprezentaci.

Ve volném čase jste jezdil na tréninky, víkendové zápasy, reprezentační srazy, vedl jste různá školení a stáže. Předpokládám, že vaše žena stejnou lásku k ragby asi nesdílela...

Pokud chce člověk něčeho podobného dosáhnout, musí mít dobré zázemí. V tomhle tom jsem měl obrovskou kliku. Protože manželka mi takový život trpěla, a pokud to bylo možné, tak mě také doprovázela. Ještě když jsem hrál basketbal, pomáhala nám například tím, že napsala zápis.

Jak teď trávíte volný čas?

Mám toho stále dost. Ať je to práce na zahradě, tenis či psaní článků. Nepřestal jsem se věnovat ani ragby. O své sportovní kariéře jsem napsal knihu, založil jsem a organizuji setkávání Bratrstva funkcionářů FIRY (bývalá federace evropského ragby). Jsem stále ještě komisařem asociace Rugby Europe, který se stará o zdárný průběh zápasů mistrovství Evropy.