Evropa jako nevybuchlá sopka: Hlad po francouzské revoluci může být nakažlivý
Demonstrace žlutých vest tento víkend vygradovaly v další projev násilností na několika místech Francie. V sobotu do ulic Paříže a jiných měst vyšlo až 130 tisíc lidí a až 2 tisíce lidí bylo zadrženo policií. Radikální jádro má na svědomí škody, které dosahují jednoho milionu euro. Čtyři týdny trvající protesty už inspirují i v jiných státech západní Evropy. Je násilnost v ulicích něco, na co si budeme muset zvykat?
Projevy demokracie mají mnoho podob a demonstrace v ulicích je jedna z nich. Žluté vesty z Francie však v posledních čtyřech týdnech posunuly hranice možného a nemožného. Masivní odpor vůči reformám Macronovi politiky se řadí mezi největší protesty za poslední půl století.
Nezabránil tomu ani fakt, že Macron zvýšení daně z pohonných hmot odložil. Během demonstrací se totiž k “naftovému” problému připojila i další témata, jako škrty v sociálním systému a celkovému růstu cen, která zásadně ovlivňuje životní úroveň běžného francouzského občana.
Sobotní demonstrace byly i díky zvýšenému počtu policejních jednotek relativně pod kontrolou. Lidé byli svědky jak agresivních projevů několika radikálů, tak klidných pochodů, kde se eliminovalo násilí. Ať tak či onak, Francie za poslední čtyři týdny ukázala světu, že nespokojenost lidu může zásadně rozhýbat politická křesla.
Není tak překvapivé, že podobné demonstrace byly o víkendu k vidění v Bruselu, ale také v Nizozemsku. Ekonomické nůžky se čím dál tím více rozevírají a sociální nerovnost není jediným tématem, které bobtná jako nevybuchlá sopka pod povrchem několika zemí západní Evropy.
Odpor v krvi
Francie má s hlasitými projevy nespokojenosti historické zkušenosti. Slovo stávka je ve slovní zásobě francouzských občanů stejně běžné jako dobrý den a dobrou chuť. Francie je tak známá nejenom pod kulturními symboly, ale také právě tím, jak je schopná bránit svoje sociální jistoty.
Odpor žlutých vest se tak stal dalším protestem, který ovšem rozhodně nepatří mezi ty běžné, na které jsou francouzští občané zvyklí. Tak mohutný a početný hlas z ulic francouzských měst za poslední půl století nemá obdoby.
Nejedná se však o pouze lokální anomálii. V celém světě, potažmo Evropě, jsou viditelné jevy, které předznamenávají kolektivní touhu po změnách. Svět jednadvacátého století se v mnoha státech ocitá na dvou pólech. Extrémní bohatství jedněch je vykoupeno brutální chudobou druhých.
Francouzští občané, kteří si velmi citlivě hledí svého práva, tak evidentně nehodlají tolerovat politiku, která by tento fakt měla ještě prohlubovat. Pokud by Emmanuel Macron stál za svými reformami, riskuje, že mu budou hořet města, jako se to stalo v minulých čtyřech týdnech v Paříži.
Anarchie v první řadě
Ve stínu plamenů, kouře z dýmovnic a slzného plynu je schován fakt, že ne všechny demonstrace byly vedené k násilnostem. Díky tomu by mohl vzniknout mylný dojem, že Paříž byla v minulých dnech válečnou zónou.
V několika oblastech však anarchie propukla naplno a vymlácené výlohy, hořící automobily zcela logicky naplnily stránky všech světových médií. Krádeže, ničení a rabování však ve většině případů nemá žádné souvislosti s protestem, ale jde pouze o projev toho nejnižšího, čeho je člověk schopen.
Zde se však také nachází nejbolavější myšlenka, kterou odhalila Francie v posledních týdnech. Společnost je na mnoha místech schopna řešit problémy extrémním řešením.
Demonstrace v Paříži tak mohou inspirovat další země, které mají ve své politice třaskavá témata. Ať už jde v Německu, Řecku a Itálii o migranty, ve Španělsku o Katalánsko nebo ve Velké Británii o Brexit či nezávislost Skotska. To však ukáže teprve budoucnost.
